Příběh červených brýlí

Je mrazivý podvečer, rok 2011 se před pár týdny ujal vlády, a já sedím v nastartovaném autě před vlakovým nádražím v Havířově a čekám na kluka ve fialových brýlích. Už pár týdnů se oťukáváme. On sice tvrdí, že si jen tak užíváme zábavu a není to vztah, ale něco mi říká, že si té zábavy spolu užijeme ještě opravdu hodně…

Právě přijíždí z Brna, nasedá za mnou do vyhřátého auta a má pro mě dárek.

Červené brýle.

Cítím motýly v břiše a celý svět se točí jen pro tuhle chvíli. Těmi červenými brýlemi mě totiž ten kluk ve fialových brýlích oficiálně zve do svého světa. Od této chvíle se on i červené brýle stávají neodmyslitelnou součástí mého života.

Na Štěpána – 26. prosince 2010 – ta společná zábava začala. Do havířovského Jazz Clubu, kde jsme se potkali, se mi ten večer moc nechtělo. Měla jsem za sebou divoký půlrok plný změn a s přicházejícím koncem roku jsem nabývala pocitu, že už mi toho dobrodružství stačilo.

Ale šla jsem, něco mě tam táhlo. Žádný skvělý příběh nezačíná slovy: „Nechtělo se mi, a tak jsem zůstala doma.“ 🙂

Žádný skvělý příběh nezačíná slovy: „Nechtělo se mi, a tak jsem zůstala doma.“ 🙂

Je mrazivá štěpánská noc o několik let později….

V krbu hoří oheň a kluk s fialovými brýlemi si šel právě lehnout za naším malým synem. Už pár let není klukem, ale mužem, který za mnou stojí a jde společně se mnou naším plážově-podnikatelským životem.

Tenkrát na začátku roku 2011 mě červenými brýlemi nevědomky nejen pozval do svého světa, ale taky vytvořil image, která dnes už ke mně neodmyslitelně patří. Málokdy mě uvidíte bez červených brýlí. 🙂

V průběhu let se mnou den za dnem buduje náš byznys, tvoříme, natáčíme, vymýšlíme… Trávíme spousty hodin nadšeným povídáním a vzájemnou inspirací. Posunujeme náš byznys vpřed.

On je často ten, kdo v našem podnikání zaseje semínko, a já ta, která to semínko pak vezme, opečuje a vypěstuje. 🙂

Kdysi jsem si myslela, že byznys a vztah nejdou dohromady…

Nejdou, pokud se z partnerů stanou dva parťáci s mužskou energií a komunikace se smrskne na přidělování úkolů. Poučila jsem se ze svých chyb v předchozím vztahu, kde jsme zapomněli na to, že kromě byznysových parťáků jsme taky muž a žena.

Spolupracovat ve vztahu – jde to?

Jsme spolu 24 hodin denně. Naší společnou největší vášní je naše podnikání. Mluvíme o něm, tvoříme, plánujeme, prožíváme vrcholy i dna. Má to nesporně svá pozitiva. Psát blog a prodávat eBook, to jde zvládnout v pohodě jako sólo hráč.

Ale vybudovat projekt takových rozměrů, jako je Podnikání z pláže s tisíci studenty v několika kurzech, to bych bez Jirkovy podpory nikdy nezvládla. Je to naše společné dítko. 🙂 Máme už dvě. 😀

Má to samozřejmě ale i svá negativa, a tak jsme se naučili několik věcí, které je potřeba dodržovat, když spolupracujete s partnerem:

Jsem ráda, že jsme se naučili promítnout do společného podnikání své silné stránky, jeho mužskou i mou ženskou energii a že už tolik let trvá ta zábava, která začala jednoho štěpánského večera.

Děkuji za všechny společné dny. Miluji Tě. :*

EDIT 26.12.2017: Máme za sebou společný sedmý rok 🙂

Žádný vztah nefunguje tak, že po počátečních překážkách princ jednoho dne konečně dostane princeznu a žijí spolu šťastně až na věky. Ani ten náš.

Za těch sedm let jsme měli několikrát těžká období, kdy jsme netušili, jestli to spolu ještě dáme. Rok 2017 byl pro nás nejtěžší. Aniž bychom chtěli a plánovali to, dostali jsme se společně do těch nejčernějších temnot našeho vztahu.

My lidé to ve vztazích často vzdáváme v okamžiku, kdy se „šťastně až na věky“ promění v první výzvy a překážky, kdy se objevují temná údolí, kterými je potřeba společně projít a nebo draci, které je potřeba přeprat. Mizíme, když se objevuje první bolest, rozkoly a hádky…

Je mnoho situací, kdy si ten druhý „zaslouží“ nebýt milován. Mohou to být maličkosti, které den za dnem pomalu zabíjí lásku. A nebo velké věci a události, kvůli kterým v sobě necháme narůst vztek a zlost a ukončíme vše jedním seknutím. Tolikrát jsme se setkali s obojím…

A moje největší uvědomění letos je, že i když je to těžké, i když to bolí, i když mě ten druhý zraňuje nebo by si zasloužil sbalit kufry za dveře, jen to jen na mě, jestli se ROZHODNU MILOVAT a nebo nenávidět.

Rozhodla jsem se milovat svého muže takového, jaký je, se vším všudy přijmout nejen to hezké, ale i to, co jsem mnoho let vidět nechtěla. Stejně se rozhodl i Jirka. A tak má náš sedmý rok happy end.

Až na věky? Uvidíme, jaké výzvy nám přinesou další díly naší pohádky. 🙂