Plážová podnikatelka v depresích (!?)

Ležím na koberci a celý můj svět se propadá do černé díry. Proč tady vlastně jsem? Jaký je smysl toho celého? K čemu je můj život? Nedávám to, nezvládám to, nechci existovat…

Může takové myšlenky mít někdo, kdo dosáhl všeho, o čem kdy snil?

Může takové myšlenky mít někdo, kdo je zdravý, žije v hojnosti, v bezpečné zemi, láskyplném vztahu, jeho práce je jeho seberealizací a posláním, má několik zdravých a spokojených dětí, milující rodinu?

Může.

  • ➤ Protože nic z toho, co je venku, vám nezaručí, že budete za všech okolností spokojení a šťastní.
  • ➤ Nic z toho vám nezaručí, že jste pánem své mysli.
  • ➤ A nic z toho není zdrojem životní síly, která je základním předpokladem pro zdravě fungující mysl.

Navíc DEPRESE není špatně. Umí být obrovským spouštěčem životní proměny. Vyprávějte to ale člověku, který má zrovna pocit, že jeho život nemá smysl.

Ale zpět na začátek…

Ten, kdo ležel na koberci v několikatýdenních depresích a propadal se opakovaně do černé díry, jsem byla já a za poslední rok se mi to stalo hned dvakrát, na jaře a na podzim 2018. Moje mysl mě převálcovala a moje zdroje byly vyčerpány.

Je mi trapně… Mám vůbec právo se takhle cítit?

Racionálně nebyl důvod se takhle cítit, resp. jsem o něm zatím nevěděla, což dělalo celou situaci ještě horší. Protože miliardy lidí na světě se mají hůř než já. Nemám právo se takhle cítit! Nechci se takhle cítit! Kde se to, sakra, bere…?

Nikdo mi neumřel. Jsem zdravá a moje okolí taky. Nemám důvod být v depresi.

Myslím, že podobně trapně nebo neadekvátně se cítí mnoho žen, které zažívají například POPORODNÍ DEPRESE v době, kdy přeci mají být nejšťastnější na světě, TĚHOTENSKÉ DEPRESE v „nejkrásnějším“ období v životě ženy, úspěšní lidé, kteří cítí intenzivní PRÁZDNOTU po dosažení velkých snů, cílů, VYHOŘELÍ lidé pracující v pomáhajících profesích, které nejdříve milovali, podnikatelé, sportovci a umělci propadající se na dno své duše po velkém úspěchu.

To jsou situace, kde depku nečekáme, a ona se přesto mrcha objevuje, a co je nejhorší, skoro nic se o tom nikde nepíše a málokdo vám může pomoct.

Proto teď, když už jsem našla cestu ven a ŘEŠENÍ, které (v mém případě) považuji za velice FUNKČNÍ, píšu tento článek. Protože věřím, že zkušenost má smysl jen tehdy, když je sdílená. A třeba na druhé straně mezi těmi tisíci lidmi, kteří si to přečtou, budete právě vy, komu to pomůže. 🙂

Můj hlavní problém: Lidé jako já se přeci MUSÍ cítit šťastní

Tohle očekávání byl můj problém číslo 1. Když přeci vše ve svém životě nastavím tak, aby to fungovalo dokonale, je moje povinnost cítit se šťastná. A já jsem se cítila vinna za to, že to tak často není. Že mám pořád emoce… pořád bývám naštvaná, protivná, smutná. A já to NECHCI. Nechci se tak cítit.

Kořen je jasný a nejspíš nejsem jediná, kdo vyrostl se slovy: „Co to je za ošklivou holčičku? Kdo to tady pláče? To je ale škaredé! Nebreč prosím tě, nemáš proč!“

Nepřijetí mých negativních emocí ze strany nejrůznějších autorit v době, kdy jsem byla dítě, vedlo k tomu, že nenávidím sebe a svoje negativní emoce jako dospělá a neumím sama se sebou v takových situacích zacházet.

Uááá. Najednou musí všechny ty dětské potlačené emoce ven. Už mi není pět, mohla bych to ustát, ale místo toho mě NĚKDY umí úplné blbosti povalit na zem a nechat propadat do černé díry nesmyslnosti mého života.

Důležité je to slovo NĚKDY… Začala jsem tedy pátrat po tom, KDY a PROČ.

Mohla bych vám popisovat nejrůznější temná údolí, kterými jsem prošla za poslední roky ve svém vztahu, v podnikání, v seberealizaci, v mateřství a podobně, ale to bych taky mohla napsat celou knihu. 😀

Ale ráda bych vypíchla 4 zásadní věci, které mi opravdu pomáhají vracet mou mysl do funkčního zdravého stavu.

UPOZORNĚNÍ, NEŽ SE PUSTÍTE DO ČTENÍ:

Nechci v žádném případě říct, že ve 100 % pomohou i dalším lidem a nebo že mohou nahradit léky v případě těžkých duševních nemocí, které pro někoho jsou nezbytným řešením.

Já pro svůj zdravotní stav vždy hledám alternativní cesty a svá temná údolí beru jako zdroj zkušeností a proměny. Můžete to ale mít jinak, a zatímco pro mě fungují tyhle věci, pro vás mohou fungovat antidepresiva. Nechci ničí situaci zlehčovat.

 

  • 1
    Cukr je s depkou kámoš aneb ten hlavní důvod, proč jsem CUKRFREE

Po návratu z Asie a velkém přetáčení kurzu Podnikání z pláže do verze 2.0 jsem na jaře 2018 přidala plyn mému intenzivnímu pracovnímu a životnímu tempu a zároveň naskočila do komfortu domova, který na cestách nebyl a který mě v tom tempu podporoval… a to s sebou mimo jiné neslo: dezert i po snídani, celý balíček Čokopiškotů k dopolední kávě s cukrem, koláček nebo buchta po obědě, odpolední káva s cukrem, podvečerní celá tabulka čokolády…

Moje heslo bylo, že za každou úspěšnou ženou stojí podstatné množství snězené čokolády! 😀

Ano. Celoživotně se udržuju v téhle závislosti, která je těžší než závislost na kokainu a trpí jí velká část naší populace, možná i vy. Závislost na cukru. Lidi mě většinou nemají moc rádi, když o tom mluvím, takže upozorňuji, že zmínky o přestání jezení cukru mohou i ve vás vyvolat naprostý odpor k tomu číst dále. 😀

Moje cukrování mi tentokrát přerostlo přes hlavu.

  • ➤ Začala jsem mít obrovské výkyvy nálad, kdy mě opravdu sebemenší negativní emoce svrhla do černé díry.
  • ➤ Několikrát denně jsem se propadala do stavů, kdy jsem zoufale tvrdila, že můj život nemá smysl, abych byla za hodinu zase v pohodě.
  • ➤ Měla jsem zároveň problém udržet se v normální fyzické energii po celý den. Neustále mi docházela a doplňovala jsem ji nevědomky dalším a dalším cukrem.

Než mi to došlo…

Už neumím generovat vlastní energii. Nemám vnitřní zdroj. Fičím na cukru jako nějaký feťák.

A přišlo rozhodnutí: Zkusím na týden nejíst cukr a nebudu si ten zdroj doplňovat zvenku.

Od té doby cukr nejím. Nebylo to jednoduché, prošla jsem si pořádnou tříměsíční odvykačkou, ale na dalších několik měsíců jsem své duševní propady zmírnila na běžné špatné nálady, se kterými se dá úplně normálně fungovat.

Moje antidepkoidní rada č. 1:

Vysaďte cukr

Je to tak „jednoduché“, že k tomu žádné další rady nejsou třeba. Prostě přestaňte kupovat sladkosti, cukrovat kávu, čaj. V mém případě to rozhodně neznamenalo přestat jíst přírodní cukr z ovoce, je ale potřeba dávat si pozor na různé agávové sirupy a podobné věci, které mají stejný efekt na organismus jako cukr.

Doporučuji za tímto účelem zhlédnout film That Sugar Film. Ten mě naprosto přesvědčil o tom, že tahle cesta je v mém případě řešením.

Zároveň pro mě byla velmi důležitá podpora mého muže, který šel do cukrfree stravování se mnou a neprovokoval mě jezením koláčků a dortíků. Ruku v ruce jsme cukr utli i dětem a i u nich od té doby pozorujeme v mnoha ohledech psychickou proměnu, především zklidnění, lepší soustředění a snadnější usínání i vstávání.

 

  • 2
    Sjíždím se na svých vlastních zdrojích pod vedením bláznivého ledového chlápka (Wim Hofova metoda)

Ruku v ruce ve stejné době přišla intenzivní zkušenost s Wim Hofovou metodou. Na té jsem frčela už pár měsíců a věděla jsem, že dechové cvičení mi vždy vlije endorfiny do žil a když se dokopu do toho, že si „jdu podýchat“, dokážu se z černé díry vyhrabat poměrně rychle.

Wim Hof tuto metodu postupně objevil v důsledku toho, že jeho žena a máma jejich čtyř dětí trpící duševní poruchou skočila z okna. Dnes Wim Hofova metoda pomáhá statisícům lidí s nejrůznějšími duševními poruchami těžkého kalibru typu maniodeprese, schizofrenie, těžké závislosti na drogách a podobně. Proto jsem nepochybovala, že mi pomůže s mou „obyčejnou“ depkou, která teda v danou chvíli vůbec nevypadala tak obyčejně a byla dost náročná na přežití.

Wim Hofovu metodu se můžete naučit sami, vlastně si stačí třeba přečíst můj článek tady.

Já ráda potkávám inspirativní lidi a jdu ve věcech do hloubky, takže jsem v červnu 2018 odjela na týdenní workshop s Wim Hofem do Pyrenejí a k dechovému cvičení jsem objevila obrovskou sílu ledu. „Nemusíte dvacet let meditovat v jeskyni. Stačí se ponořit do ledu…,“ říkal Wim, a dokud jsem v tom ledu nebyla, nechápala jsem, co tím myslí.

Led vás dostane do okamžité přítomnosti. Led vás okamžitě konfrontuje s životem a jeho smyslem. „Když tě pověsím za ruku z útesu, budeš okamžitě vědět, co je smyslem tvého života,“ říkal Wim. A měl pravdu. Led mě pověsil z útesu a v kombinaci s cukrfree životním stylem dostal na několik měsíců do klidu a naučil získat kontrolu nad mou myslí.

Moje antidepkoidní rada č. 2:

Vyzkoušejte Wim Hofovu metodu

Můžete se naučit dechové cvičení podle mého článku nebo si ho najděte na YouTube, kde ho ukazuje přímo Wim. Taky můžete jít třeba na workshop Terezy Kramerové, která mě s metodou seznámila, byla následně v Pyrenejích na Wimovi se mnou a propadla této metodě tak, že se z ní stala certifikovaná instruktorka. 🙂

Dechové cvičení vám instantně pomůže zlepšit hormonální rovnováhu a hladinu energie v těle. Vyplaví vám do těla hormony, díky kterým se opravdu budete cítit lehce sjetě na vlastních zdrojích. 🙂 Kromě toho dýchání aktivuje imunitní systém a pomáhá s bolestmi hlavy, únavou, chřipkou, záněty, po sportovním výkonu... A výzkumy ukazují obrovské benefity i v případě těžkých autoimunitních onemocnění a dalších nemocech.

Led vás naučí pracovat s vaší myslí a objevit její netušená zákoutí a démony.

Mám dvě super pomůcky, tak proč to nestačilo a na podzim 2018 byla depka zpět?

Otěhotněla jsem. Plánovaně, chtěně, naprosto vědomě. Jenže jsem měla očekávání. Očekávání, že tentokrát to zvládnu pěkně v plné síle a nebudu trpět takovými bolestmi zad a ležet přikovaná několik měsíců na gauči. Připravovala jsem přeci své tělo, cvičila, otužovala se, mám skvělou fyzičku.

Asi v 7. týdnu těhotenství jsem onemocněla. Zrada! Tak s tímhle jsem nepočítala. Zuřila jsem na své tělo. Začala jsem se zároveň cítit extrémně unaveně a přišla jsem o svou největší pomůcku – Wim Hofácké dechové cvičení, které se v těhotenství nesmí dělat.

Zuřila jsem o to víc. Na svět, na okolnosti, na své tělo, na mé rozhodnutí otěhotnět. K tomu se dostavil samozřejmě pocit viny, že se takhle cítím. Těhotenství je přeci krásné a musím myslet pozitivně kvůli miminku… nemůžu se takhle cítit! A bylo zaděláno na problém…

Chvíli jsem se snažila ještě udržet nad vodou, než mě totálně smetlo moje tělo akutním zánětem zubu, který mě během dvou dnů dostal na antibiotika do žíly v ostravské nemocnici, což mi okořenilo ještě krvácení a poznámka ve všech nemocničních papírech „hrozící potrat“.

Byla jsem vyčerpaná, naštvaná sama na sebe a najednou jsem cítila nasčítání vyčerpání za celé ty předchozí roky. Za všechno to makání, spoustu překračování komfortních zón v mém podnikání, spoustu práce mimo mé „flow“, kterou jsem nepředelegovala, a k tomu divoké cestování, život neustále v pohybu.

Měla jsem pocit, že všechno, co jsem energeticky dokázala celé ty roky držet, se mi hroutí a už na to nemám sílu. Podnikání, rodina, vztah, moje vlastní mysl… Nedokážu v tom být. Chci někam do jeskyně.

Najednou jsem měla pocit, že jsem vyšťavila svoji baterii na 0 % a nemůžu najít zástrčku.

Nemám zdroj. A mám depku. Zase.

Dva měsíce jsem ležela doma na gauči a čuměla do zdi. Neměla jsem sílu ani vstát a jít se najíst. Měla jsem dojem, jako kdyby můj život byl hroutící se věž. Určitá část mě věděla, že to je nutný přerod, že si mě nově příchozí dítko formátuje a do toho mnou cloumají hormony a vyčerpání. Možná by to někdo nazval klasickou těhotenskou depresí. Ale bylo docela těžké být v tom ty dva měsíce sama.

A co mi přišlo nejpitomější – všude se píše, jak těhotenství je nejkrásnějším obdobím v životě ženy, a já jsem se cítila jako ta největší troska a nenašla o tom na netu ani čárku.

Vím, že podobné stavy zažívají mámy po porodu, naštěstí o poporodní depresi se píše mnohem více než o depresi těhotenské. A právě na toto téma je kniha Vyhrála jsem depresi od Martiny Chomátové, která si pořádnou poporodní depkou prošla a nejenže ji zvládla, ale už několik let sbírá informace o tom, jak z takových stavů ven vlastními silami.

Knížku jsem ještě nečetla, protože teprve vyjde, ale jak Martinu znám, bude to určitě inspirativní kousek a těším se na ni.

Když Martina knihu psala, oslovila mě, abych jí do knihy přispěla svým příběhem a vhledem. Jenže já jsem si v té době procházela temným údolíčkem zvaným těhotenská deprese, a slíbila jsem jí, že než knihu vydá, tak nad svou depkou vyhraju i já a pak své zkušenosti sepíšu. A ten čas nastal. I to je pro mě impulz, protože kniha právě vychází a je k dostání v předprodeji. 🙂

Ale zpět k mému příběhu a zkušenostem…

Když už mi dávno odezněla závislost na cukru a zároveň jsem přišla o svou Wim Hof berličku, musela jsem kořen svého stavu hledat někde jinde.

  • 3
    Prostě jsi vyčerpaná a na pokraji vyhoření! Vyčerpané tělo = vyčerpané nervy. Jak si můžeš myslet, že budeš psychicky v pohodě?

Tak přesně tenhle vhled, který jsem dostala jeden večer od Moniky Nyklíčkové, otočil celý můj pohled na moje depky vzhůru nohama.

AHA!

Začala jsem se pozorovat a došlo mi to. Když může být krátkodobý hlad nebo únava zdrojem protivnosti a blbé nálady, naprosto dává smysl, že dlouhodobé fyzické vyčerpání vedoucí k nedostatku minerálů a živin v těle může vést k chronické protivnosti, v mém případě v kombinaci s těhotenstvím až k dva měsíce trvající depresi.

Od té doby si opravdu pečlivě hlídám svou vlastní baterku a zároveň poctivě doplňuji minerály ve formě Schuesslerových solí, ještě více odpočívám, ještě více odpočívám aktivně (ležení není vždy odpočinek), ještě více jsem předelegovala práci, kterou jsem předelegovat mohla, a přestavěla svůj byznys na novou úroveň fungování v týmu, což byl pro mě i pro projekt Podnikání z pláže obrovský krok, který se nakonec ukazuje jako velké požehnání.

Chvílemi se mi to průběžné dobíjení baterek nedaří a odezva mého organismu je okamžitá. Stačí pár dní jet na doraz a vydávat více, než dočerpávám, a propady do temnoty se začínají nenápadně ozývat.

Jsem za to vděčná. Vím, že v těhotenství balancuju na hraně fyzické energie a že fráze „musíš více odpočívat a poslouchat své tělo“ opravdu není jen frází, ale naprostou nutností pro to, abych byla v psychické pohodě a neuhnala si poporodní depresi.

A přitom taková blbost… Taková jasná věc. 😀 Jenže když se narodíte jako šílený tvůrce a člověk s potřebou být neustále v pohybu, je to pořádná výzva. 🙂

Deprese je v tomhle případě ale SKVĚLOU UČITELKOU, učí mě vědoměji vnímat sebe sama a své potřeby. Vědoměji vnímat, co potřebuje moje tělo, dřív, než dojdu daleko za hranu, ale s předstihem.

Uvědomovat si, že moje fyzická energie 100% souvisí s mým psychickým stavem a je to tak NORMÁLNÍ. Že nejsem špatně, když mi je špatně, jenom zrovna nemám energii to zvládat.

Moje antidepkoidní rada č. 3:

Pečujte o sebe stejně jako o svůj mobil

Co uděláte, když se vám vybíjí mobil? Strčíte ho do nabíječky. Nezlobíte se na něj za to, že to zase nezvládl a zase se vybil. Počítáte s tím už dopředu. Možná s sebou dokonce nosíte powerbanku nebo nabíječku a dobíjíte si mobil průběžně.

S tělem je to stejné. Jen se občas divíme, že se vybilo… nebo se taky zlobíme, že se vybilo. A v dlouhodobém horizontu to není jen o tom, že jste se nenajedli nebo pár nocí nevyspali.

Když střídáte těhotenství s kojením, skáčete kolem dětí, případně chodíte do práce a do toho po nocích makáte na svém podnikání (jo, vím, že v mém kurzu jsou stovky takových žen), pak se vám v mnohem větší míře a rychleji vyčerpávají zásoby živin, minerálů, vitamínů. Je potřeba je doplňovat preventivně. Není to jen o tom vyspat se a nebo si o víkendu zajít na procházku. Je potřeba dobíjet mnohem vědoměji a intenzivněji.

Nejsem v tomto expert, ale mnozí ano a je spousta cest, jak si pomoct. Najděte tu svou, tu pravou pro sebe a zaměřte se na to, jak zregenerovat dlouhodobě vyšťavenou baterku. 🙂

Je to pro mě ten nejdůležitější AHA moment posledního roku a nejfunkčnější rada pro mou psychickou pohodu.

 

  • 4
    Vnímat depresi jako učitelku a zdroj proměny, ne jako démona

Už jsem to v textu párkrát zmínila a teď se k tomu chci vrátit. Když se nám v životě děje něco špatného, máme dvě možnosti, jak k tomu přistupovat:

1. Utéct.
2. Bojovat.

Utéct znamená často potlačit to, jak se cítíme. Cukrem, alkoholem, mávnutím rukou, stavem oběti „s tím nejde nic dělat“, v těžších případech antidepresivy.

Bojovat neznamená vždy zvednout meč a sekat hlavy venku. Může to totiž znamenat, že se pustíme do boje s vlastními démony, které jsme si v průběhu života na sebe nalepili.

  • Deprese mě vždy dovede do největších hlubin mé duše k objevení toho, co DOOPRAVDY potřebuju ve svém životě a co ne.
  • Deprese je pro mě impulzem pro změnu. O jedné takové píšu i ve své knize Podnikání z pláže. Je to jedna z mnoha mých depek, které mě v mém životě navigovaly a kterým jsem vděčná za to, že přišly a spálily mě na popel jako fénixe, abych pak mohla vstát z toho popela jako nový člověk.

Můžeme se na své depky zlobit, anebo jim děkovat. Když přijdou, nenávidím je a zlobím se. Když odcházejí a vidím sebe sama, jak povstávám jako nová, očištěná bytost z toho spáleného popela, jsem vděčná a děkuji.

A tak ze svých bolestí neutíkám a místo toho bojuju. Bojuju tím, že vždy hledám nové cesty, ptám se své duše, kudy dál.

Nebojím se hledat pomoc u lidí, kteří mi pomoct mohou, a tak mi do cesty přichází především experti z mnoha oborů a zároveň mí studenti z kurzu Podnikání z pláže, kteří mi v nejrůznějších fázích dávají skvělé rady ve svých oborech a pomáhají mi poprat se s mými démony.

Protože požádat o radu je v pořádku. A hledat odpovědi nejen uvnitř, ale i venku je taky v pořádku. A to je moje antidepkoidní rada č. 4. 🙂

Moje antidepkoidní rada č. 4:

Nebojte se požádat o pomoc a radu.

P. S.: Jsem vděčná jedné z mých plážových studentek Martině Chomátové za její dlouhodobé zkoumání toho, jak si pomoct v depresích (nejen poporodních, které spustily tuto cestu u ní) bez antidepresiv a najít v nich kus sebe sama. Držím palce její nové knize Vyhrála jsem depresi. Mrkněte na knížku tady >>

Stáňa Stiborová (Mrázková)
Žije svůj život naplno a plní si své sny, i ty nejšílenější, každý den. Před pár lety se rozhodla, že už nechce, aby jí dny protékaly mezi prsty jako písek v přesýpacích hodinách. Je žena, matka dvou dcer a jednoho syna, partnerka skvělého muže, expertka na online marketing a úspěšná podnikatelka.

Stáňa je autorka online bestselleru Jak napsat eBook za 14 dní, knihy Podnikání z pláže a online kurzu Podnikání z pláže. Inspiruje lidi, jak žít svobodně, radostně a naplno a učí je, jak využívat potenciál internetu a online marketingu k tomu, aby se mohli vydávat za svými sny a podnikat třeba z pláže.

Více o Stáni najdete tady.

Stáni můžete napsat na stana@podnikanizplaze.cz Připojte se mezi plážové podnikatele na facebooku.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů