Moudrost nosí každý sám v sobě, aneb další dobrý důvod, PROČ PSÁT

Vždycky jsem si myslela, že svoje zkušenosti a poznatky sdílím proto, abych inspirovala a někam nasměrovala ostatní.

O to zajímavější pocit teď zažívám, když jsem si po celodenním dnu v hodně blbém rozpoložení vzpomněla na jeden svůj článek, začetla se a moje já před půl rokem tak inspirovalo a pohladilo po duši moje aktuální já. Děkuju si 🙂

Moudrost potřebnou pro svůj život nosí každý sám v sobě

Často by možná stačilo se zastavit a zaposlouchat se do svého vědění. Problém je, že když jsme dole, v depkách, neradostní a ztracení v aktuálních situacích, nemáme někdy kapacitu vytáhnou ze složek své mysli moudra v takové podobě, která by nám pomohla.

Ano, víme v tu chvíli různé věci racionálně, ale duši nedávají smysl. Komunikace „já v depce“ versus „já v depce“ nemá velkou moc. Protože jsme dole a ty myšlenky mají energii toho „dole“. Když jsem četla svůj článek, který jsem psala 6 měsíců zpátky v energii šťastné a „nahoře“, najednou jsem věci viděla mnohem jasněji.

A přitom jsem to pořád já, pořád ta stejná mysl, stejné zkušenosti. Ale moje klidné a v pohodě já mi pomohlo více, než když jsem se snažila si pomoct z pozice rozladěného a smutného já a nebo hledat odpovědi někde venku.

„Lidé tak často hledají odpovědi „tam venku“ a přitom je nosí v sobě uvnitř.“

Další dobrý důvod, proč psát, tedy je:

Ať už má člověk ambice sdílet své zkušenosti se světem nebo ne, stojí za to je napsat v okamžiku, kdy jsme nové zkušenosti nebo poznatku nebo skvělého pocitu plní. Až totiž bude naše sklenice pocitu štěstí prázdná, můžeme se k nim vracet a využít vlastní moudrost, tu, která je nám nejvíce přirozená a nejvíc pochopitelná, pro to, abychom ji zase naplnili a pomohli tak sami sobě.

A proč to sdílet veřejně?

Je velice pravděpodobné, že to, co zažíváte a z čeho se učíte vy, zažívají i jiní lidé. A ti třeba ještě neobjevili to, co vy. A zdánlivé maličkosti a vaše vlastní myšlenky pomohou jejich myšlenkám rozběhnout se, posbírat vlastní niterné moudro a zkušenost a dojít tak k vlastním řešením, či novým obzorům.

A to je podle mě princip inspirace

Neříkat lidem, co mají dělat, ale svými slovy jim ukázat cestu dovnitř do jejich nitra.

Sdílet svůj příběh, svoji zkušenost a nechat svá slova proudit koryty řek vlastních zkušeností těch lidí, nechat je objevit jejich vlastní niternou moudrost a říct si: „Wow, vždyť vlastně ano, takhle to mám já!“

„Neříkat lidem, co mají dělat, ale svými slovy jim ukázat cestu dovnitř do jejich nitra. Být průvodcem.“

Slova autora tak narážejí na různé zákoutí mysli vzpomínek a zkušeností čtenáře a probouzejí jeho vlastní myšlenky a zkušenosti a vytvářejí nové nápady a nová propojení. Právě proto stejná slova inspirují různé lidi různě. Právě proto stejná slova můžou pro někoho znamenat životní průlom, zatímco někoho jiného nechají úplně chladným.

Jde totiž o mysl a zkušenosti čtenáře, ne o autora. Autor sám si nemůže dávat za cíl nějakou konkrétní změnu u čtenáře, těch rozdílných vnímání bude totiž právě tolik, kolika pomyslnými řekami se jeho slova vydají, tolik, kolik čtenářů bude jeho slova číst.

Ten, kdo píše, je tak vlastně průvodcem čtenáře.

Mám pocit, že jsem po třiceti letech konečně objevila to, co je jinak den co den nosnou vizí mé práce. I na vision board jsem si to napsala – „…INSPIROVAT.“ A najednou žasnu nad jednoduchostí a dosahem tohoto slova.

A pak ještě něco k té depce a stavům, kdy je člověk dole…

Kdysi jsem četla, že skladatelé a muzikanti, aby napsali skvělý text a hudbu, si musí projít depkou nebo nějakým těžkým životním obdobím. Dokonce se mi při této vzpomínce připomněl příběh kapely Kryštof, který jsem kdysi snad někde četla či slyšela, že při jednom soustředění, které kapela měla a které mělo za cíl dát dokupy nové písně na desku. Frontmana kapely Richarda Krajča múza zrovna neobletovala, tak ho ostatní členové kapely zamkli ve sklepě a nechtěli ho pustit ven, dokud něco nenapíše. Po pár hodinách vznikla píseň Moře v hoře 😀 Asi na tom něco bude…

Tyhle řádky vznikly ve vlaku na cestě z Ostravy do Brna. Jsem takový chronický spisovatel a ani to, že se mým dětem povedlo uvést můj počítač na pár dní do nefunkčního stavu, mi v psaní slov, která mají moc měnit tok myšlenek mých i cizích, tak nějak nezabrání. Tuším, že kdyby nebyl po ruce mobil, napsala bych to na papírový kapesník po vzoru hudebních skladatelů 🙂

Třeba si za to za pár měsíců zase v duchu poděkuju…