Už se vám stalo, že jste se rozhodli pro nějakou velkou věc, pustili se do něčeho nového, vydali se za vytouženým cílem, začali chodit s vysněným partnerem, rozhodli se konečně splnit sen, který jste roky odkládali, a do toho se začaly dít další věci, se kterými jste vůbec nepočítali?
Konečně se po roce přemýšlení a váhání pustíte do podnikání, nejdříve všechno šlape, ale pak se najednou začne vynořovat jedna komplikace za druhou. Do toho onemocní děti, při vaření večeře se pořežete a sousedka vám přijde vynadat, že jste nevytřeli schody. Všechno se bortí…
Rozhodnete se vydat za svým největším snem na druhý konec světa, máte koupené letenky a najednou se v dané destinaci stane přírodní katastrofa a babičky a tety vám volají, jestli to fakt myslíte vážně tam teď jet! Do toho se na poslední chvíli pohádáte s partnerem a ještě vás vyhodí z práce. Všechno špatně.
Měli jste o své cestě jasnou představu. Vše bylo naplánováno krásně a promyšleně a teď, místo aby to šlo snadno, jak jste očekávali, vám celý svět hází klacky pod nohy. Tak moment! S tím jste nepočítali!
Jsou toto všechno jasná znamení, že jdete špatným směrem, anebo je to jinak?
Můžete hledat viníka toho, co se děje, venku, pro svůj dobrý pocit ho možná i najdete a budete chvíli obětí dění. A řeknete si, že to je určitě znamení, že se máte vrátit. Ale ten důvod, proč se toto všechno děje, je úplně jinde. Není venku, je uvnitř. A já bych s vámi ráda sdílela svou zkušenost.
A to je často bolestný proces a není zadarmo.
Provázejí jej právě takovéto překážky, které jsem popsala výše. Pohádkový Honza taky musel nejdříve setnout devět hlav drakovi, projít nejrůznějšími bažinami, porvat se s démony a mnohé se o sobě a své vnitřní síle naučit, než dostal princeznu a půl království, tedy vysněný život.
Jste na stejné cestě. Jen pohádka je jiná.
Znáte knihu Alchymista? V momentě, kdy se hlavní hrdina Santiago rozhodne vydat za pokladem a následovat znamení, prodá celé své stádo ovcí a odjede lodí do Maroka, je během prvního dne okraden a zbaven všech iluzí.
Zlobí se a chce se vrátit zpět do původního života, ale nemá na to peníze, a tak je odsouzen rok žít v Maroku… A postupně zjistí, že okradení bylo vlastně požehnáním, že toto všechno je součástí jeho příběhu, jeho cesty k pokladu… Jen ještě nebyl připraven a musel se mnohé o sobě a světě naučit.
Cesta k úspěchu není lemovaná růžovými stromy.
Život člověku háže klacky pod nohy a zkouší, jestli vydrží na té cestě. Zkouší, jak moc jste svému snu nebo přání oddaní. Zároveň ukazuje, kudy už stará cesta nevede, a upozorňuje na to, že je potřeba se vydat jinam. Nejenom fyzicky, ale i uvnitř.
A tak touha po novém životě naráží na staré koncepty v hlavě, se kterými je potřeba pohnout, ale které stojí na jednom místě už možná desítky let: nejsem dost dobrá, ostatní jsou lepší než já, za moje problémy mohou ostatní, mám strach, že to nezvládnu…
Anebo: Strašně mi na tom záleží! Strašně to chci zvládnout! Lpím na tom a nepustím to. Musí to být teď hned!
Mám to stejně. Kdykoli se pustím do něčeho nového, velkého, na čem mi záleží a přitom to vyžaduje mou vnitřní proměnu a posun vpřed, začnou se dít věci, ze kterých jsem dříve byla zoufalá. Jindy zase život testuje, jestli už jsem danou věc fakt zpracovala a můžu se posunout dále.
Například minulý týden, když jsem se pustila do natáčení nových videí pro právě probíhající kurz Podnikání z pláže a už mě tlačil čas, dostala jsem se konečně do stavu, kdy mi vše začalo jít skvěle od ruky a najednou… Spadl mi na několik hodin internet a totálně mě odstřihnul od práce. Když jsem spustila kampaň na letošní kurz, zkomplikoval se mi můj zdravotní stav ve spojitosti s těhotenstvím natolik, že jsem několik dní mohla jenom ležet.
Proč? Protože jsem na tom za prvé lpěla, aby to bylo všechno dokonalé a včas (to je můj program v hlavě – perfekcionismus), a za druhé proto, aby mě život otestoval, jestli to vzdám s výmluvou, že to je znamení, že to nemám dělat. No nevzdám, už ho mám prokouknutého, pacholka jednoho, a znám jeho triky. 😀
Takže to prostě na pár hodin nebo dnů pustím, rozdýchám, vrátím se do pohody, do svého středu. Uvědomím si, proč se mi to děje a že za to nemůže nikdo venku, a dokonce za to nemůžu ani já a nemá smysl se vinit. Má jen smysl se z této zkoušky poučit a propříště vědět, že na tlačítko „nejsem dost dobrá“ nebo „musím to mít hned teď a dokonale“ se nesahá. A když na něho sahat budu, spálím se.
Kdybych si u každé překážky řekla, že to je znamení, že to nemám dělat, stála bych hoooodně daleko a pozadu za tím, kde jsem dnes. Zůstala bych paralyzovaně zaseknutá v životní situaci, která mi nevyhovovala.
Každý úspěšný podnikatel vám řekne, že jeho cesta k úspěchu s sebou nesla spoustu překážek, pádů, proher. Přečtěte si životopis Steva Jobse anebo čerstvě vydanou knihu Elon Musk, což je novodobý vizionář, jehož jméno začíná být skloňováno podobně jako Jobs.
Jeden problém za druhým. Jedna překážka větší než druhá.
Proč? Protože to je prostě způsob, jakým se nejen my lidé posunujeme vpřed. To je zákon evoluce. Svět se vyvíjí díky problémům a krizím. Stejně tak my lidé a naše mikrosvěty.
Je to způsob, jak objevovat nové cesty. Narážení na chyby, odpor, problémy. To vše vede k tomu, že nás to posílí a donutí vymyslet nové cesty, nové způsoby, kreativní řešení.
Nemá smysl s tím bojovat a hrát hru na oběť a viníka. Smysl má najít řešení a to často nepřijde v momentě, kdy to se slovem MUSÍM drtíme a chceme mít hotové. Někdy to vyžaduje vrátit se do klidu a na správnou odpověď počkat.
Usmějte se a řekněte životu: „Ty mě zase zkoušíš, že? 🙂 Ale já se nedám. Jednou jsem se vydal(a) na cestu, a proto tyhle překážky překonám, poučím se z nich, zjistím, proč mi nastavuješ zrcadlo a proč se mi zrovna tato situace děje, a příště už mě nenachytáš. :)“
A on řekne: „OK. Propříště si vymyslím něco jiného.“
A vy se posunete vpřed.
Protože pokud už jste vykročili, tak víte, PROČ na této cestě jste. A taky víte, že pro svůj vysněný život tomu drakovi těch devět hlav useknete. Vydali jste se totiž už jednou na cestu, a ať tomu teď věříte, nebo ne, tak to je právě důkaz toho, že teď MÁTE SÍLU touto cestou projít.
Ďakujem za článok a súhlasím. Po roku som sa opäť dostala k PZP. Pred rokom som sa zasekla pred napísaním e-booku zdarma, aj keď som vedela o čom bude ten platený. Včera počas 8 hodinovej cesty z Košíc do Prahy po týždňovej dovolenke som ho napísala. Za jednu jedinú hodinu. Samozrejme jeho úpravy budú trvať dlhšie, ale keď si predstavím, že som stratila rok…a keď som sa dnes chcela pustiť do jeho prepisu a úprav spadol mi notebook na zem a zničil sa. Okrem PZP mám už 7 rokov vlastné podnikanie s manželom, stratila som e-maily za 7 rokov, pretože aj keď si zálohujem skoro všetko na virtuálny server u e-mailového klienta som žiaľ to odkladala. Do toho bolo potrebné vyriešiť veci, ktoré po dovolenke nepočkali….skrátka „ideálny stav“ na kreatívne písanie 🙂
Děkuji. Jako kdybych četla ve své mysli… Hlavu vzůru a vstříc novým výzvám každý den 😉