Vzhůru za svými sny

Hory mě fascinovaly od malička. Zatímco moje spolužačky četly divčí romány, mým hrdinou byli už v 11 letech Reinhold Messner a Roald Amundsen. Strávila jsem hodiny nad knihami o osmitisícovkách, cestách k pólům, krutých osudech a horách, které k sobě pustí jen vyvolené. Knihy o vzrušení, adrenalinu, cílevědomosti, pokoře, vášni, smrti, úctě, výhrách, radosti, tvrdé práci, spolu-práci, extrémech a paradoxní jednochosti, kterou člověk v těchto extrémech objeví o životě.

A tak jsem ve stejném věku zatoužila být jako oni, jako mí hrdinové. A o to silnější pro mě bylo to, když se v mých 13ti letech můj otec Jirka Mazur vydal poprvé právě do těch hor, o kterých jsem snila, do Himalájí. Tenkrát jsem poprvé věděla, že až vyrostu, pojedu taky. Himaláje se staly mým velkým snem. Už roky visí v mé předsíni fotka mého táty z druhé návštěvy Himalájí a připomíná mi můj sen.

ALE.

Přišel život… Přinesl výmluvy. Děti, nedostatek financí, rozběhnutá kariéra. Spousta důvodů, proč svůj sen odložit. A pak jednou přišel velký AHA moment. V létě 2013 jsme žili 3 měsíce v italských horách nad Lago di Garda a jednoho dne jsme se vydali na oblíbenou turistickou trasu, kde se začátek musel vyjet lanovkou. A pod lanovkou byl muž v mém věku na vozíčku… A najednou mi to došlo. Odkládám svůj sen na „někdy“, ale přitom můžu zítra skončit jako on a na vozíčku asi trek kolem Annapurny nedám. Není na co čekat. Život je teď.

Z nějakého důvodu jsem si zafixovala, že do Himalájí potřebuji průvodce a protože je jen jedna cestovka, ke které mám v rámci cestování důvěru, protože jsem si už nějaké ty přechody hor s nimi zažila (Alpina – Rumunsko Apuseni, Slovinsko Triglav), nějak jsem se zaměřila na ně. A tak v okamžiku, kdy se otevřela nová sezóna, byla jsem mezi prvními, kdo se zaregistroval na trek kolem Annapuren. Už žádné výmluvy. Ano, našla bych nějaké, ale člověk má buď výmluvy, nebo žije.

Člověk má buď výmluvy, nebo žije

A tak teď píšu tyto řádky. Od mého snu, který v mé duši klíčil 19 let (!!!) mě dělí 3 dny. Jaké to bude? Nevím, nemám žádná očekávání, ale určitě Vám dám vědět. Foťák i Gopro (kamera) jsou nažhaveni a já a můj muž Jirka taky 😀

Musím se přiznat, že informace z posledních dnů ve mě vzbuzují zajímavé emoce. Cyklon Hudhud v severní Indii zasáhl Nepál a na jindy velmi bezpečném treku, na který se chystáme, zemřelo za posledních několik dní už několik turistů. Lidí, jako jsem já. Lidí, kteří snili o Himalájích a chtěli něco „bezpečného“. Relativně…

Člověka to vede k určitému zamyšlení a zhodnocení života… Došla jsem k tomu, že stejně jako Frank Sinatra v „My Way“ to mám tak, že „I lived a life that’s full, I travelled each and every highway“. Žiju své sny a vím, že i můj život do této chvíle stál za to se vším všudy a samozřejmě se těším na vše, co ještě přinese. Ovšem tato nečekaná situace mě hodně stáhla na zem do přítomného okamžiku a děkuji za ni.

A tak můj vzkaz pro vás je – nikdy nevíte, kdy tohle všechno končí. Sny, které máte, stojí za to plnit si TEĎ. Protože „až někdy“ nemusí přijít.

Jaký je Váš sen? Ten největší a nejšílenější?

Nečekejte na to, že vám ho splní život nebo okolnosti, šťastná náhoda. Splňte si ho SAMI! Rozhodněte se plnit si své sny. TEĎ.

– Stáňa

PS: Vracím se 10.11. Těšte se na report 🙂