O kontrole, očekávání a svobodě, aneb moje nepálská lekce

Dlouhé roky jsem měla sen, který se přede mnou tyčil majestátně a důležitě a diktoval mi moje další kroky. Možná jste už o něm četli v předchozím článku, tím snem pro mě byl trek v Himalájích. Bůh ví proč jsem si z třítýdenní cesty udělala obra a něco, co jsem dlouhé roky tlačila před sebou.

Někdy jsou naše sny reálnější, než si představujeme, ale kamarád Zdravý rozum umí ty představy hezky přikořenit dávkou strachu a pochyb.

Dneska ale o lekci, kterou mi má cesta dala

Než jsem odjížděla, jeden můj kamarád mi napsal do mailu, ať na své cestě najdu vše, za čím jedu. Zamyslela jsem se nad tím a pravdou je, že na otázku, za čím jedu, jsem sama pro sebe vlastně ani neměla odpověď. Žádná očekávání, žádná mise. Jen splněný sen, který neměl žádné konkrétní obrysy.

O to více jsem si přivezla.

Když člověk nic nečeká, nedává životu žádné mantinely a limity, tak může dostat do života to, co by si ani neuměl představit.

Nedala jsem životu limity ani mantinely a víte co, tohle je jeden z mých největších objevů.

Nedávat životu limity ani mantinely, nemít očekávání, totiž znamená totálně pustit kontrolu. Nemít očkávání, pravdivě a neošizeně být tabula rasa, znamená nemít kontrolu nad tím, co se bude dít. A tady začíná ta pravá magie života.

Procházela jsem vesnicemi, ve kterých jakoby se život zastavil, ale přitom tepal v každé buňce. Tady a teď. Nádech, výdech. Křik dětí, hlučná motorka, pobíhající slepice, kozy, karavana oslíků, pradlena u pumpy, vůně čaje, levá noha střídala pravou a odměnou jim byla studená sprcha a talíř smažené rýže.

S každým dalším krokem zapomínala mysl čím dál více to, jaké to je utíkat myšlenkami do minulosti, do „mělo se to stát takhle“ a „měla jsem udělat toto“, nebo do budoucnosti do „mělo by se stát toto“ či „měla bych udělat toto“. Mysl neměla chuť vymýšlet a plánovat nebo se čímkoli zaměstnávat. Až jsem se po pár dnech na cestě rozplynula v přítomnosti.

Přítomnost mě najednou začala učit dělat to, co aktuálně cítím. Přítomnost nevyžadovala kontrolu, protože kontrola je nástrojem budoucnosti. Kontrola je nástrojem strachu. 

Kontrolu jsem nepustila, zmizela sama

Vlastně ani nemůžu říct, že jsem pustila kontrolu. To by totiž bylo vědomé rozhodnutí snažící se kontrolovat to, že je kontrola puštěna. Kontrola prostě zůstala někde v letadle nad Irákem, ztratila se v turbulencích v zavazadlovém prostoru a na letiště do Kathmandú mi ji už nedoručili. Zmizela a já jsem si toho díky pohlcující atmosféře Nepálu ani nevšimla.

A s kontrolou tak mohl zmizet i strach, protože když není třeba kontrolovat budoucnost ani minulost, není třeba se strachovat. Všechno se totiž děje právě tak, jak má.

Vše se děje, jak má.

Dělej věci tak, jak je cítíš.

Věci jsou, jak jsou.

Tisíckrát omílané věty konečně poprvé v životě dostaly svůj konkrétní význam bez nálepek, beze strachů, ve své pravé podstatě. Zmizel strach a jeho místo mohla nahradit důvěra v život, důvěra v sebe, důvěra v dění, důvěra v mého muže, důvěra v přírodu, důvěra v mé tělo, důvěra v lidi okolo, důvěra ve všechno, co jsem se dříve snažila kontrolovat. A s tím přišla i obrovská svoboda.

Nejela jsem hledat nic. Ale našla jsem mnoho. Našla jsem klid v duši.

A ještě jedna myšlenka závěrem, …

…která přišla do mé mysli těsně před usnutím v nadmořské výšce 3540 mnm v městečku Manang a je to jediná myšlenka, kterou jsem si za ty tři týdny zapsala.

Splněný sen člověku možná nepřinese trvalý klid v duši nebo věčné štěstí. Co ale vím jistě je, že nesplněný sen na 100% přinese člověku trvalý neklid v duši a jak roky ubíhají, přináší vinu a pocit marnosti. Máme tak povinnost vůči svému vlastnímu životu plnit si své sny.

Splněné sny jsou jako hory. Tyčí se před námi a vylézt na vrchol (dosáhnout snu) se zdá příliš složité, často nás to stojí veškeré naše síly a ještě kousek víc. A když dojdeme nahoru, neznějí famfáry a nehřmí ohňostroje. To jen duše dojatě pozoruje z vrcholku obzory, které nikdy neviděla, tělo fyzicky zaplavuje pocit vděčnosti a štěstí a oči vyhlíží další vrcholky, další sny před námi. Už nikdy nebudeme stejní. Došli jsme na svůj vytyčený vrchol a po cestě jsme se naučili spoustu nového o tom, kdo jsme a co to je život.

Žijte příběh, který chcete vyprávět.

PS: A pro ty, kdo jsou zvědaví, jak mi šlapalo mé plážové podnikání – prodej eBooku Jak napsat eBook za 14 dní – v době, kdy jsem bez signálu, internetu a mnohdy i elektřiny šlapala po Himalájích, tak odpověď je – skvěle 🙂 Za dobu mé online nepřítomnosti mi přišlo 29 objednávek a tím pádem jsem vydělala 20,010 Kč. Milé přivítání po příletu domů. Doporučuju 😉