S kojencem na cestách kolem světa

Je to právě rok, co uprostřed noci vyplul nedočkavě na svět a naše rodina se rozrostla o syna, bratra a tátu. A po dvou dcerách taky o mámu syna samozřejmě. 🙂 Je toho mnoho, co bych mohla dnes bilancovat a přemýšlet, co všechno nám první rok s Jurim přinesl, ale chci se zaměřit na otázku, kterou dostávám nejčastěji:

Jaké to je cestovat s kojencem po světě?

Své první narozeniny slaví na okraji Himálaje v Bhútánu. Za svůj první rok na světě procestoval několik kontinentů a ve svém pasu má více razítek než někteří lidi za deset let.

První noc v zahraničí prospal v Dubaji, ve třech měsících smočil poprvé nožku v Indickém oceánu na Bali, o pár měsíců později obrazil všechny zábavní parky na Floridě, postavil s mámou hrad z písku na pláži v Dominikánské republice, první krůčky udělal v hotelovém pokoji v Rakousku a před pár dny okouknul ležícího buddhu v Bangkoku v Thajsku a dostal požehnání od místního mnicha.

Není to trošku moc?

Chápu, že pro někoho, kdo necestuje tolik jako my, je to AŽ MOC. K naší rodině a životnímu stylu i podnikání ale cestování patří.

Už v devíti letech byl mým vzorem Willy Fog na cestě kolem světa a moje nejoblíbenější písnička v dětství měla v refrénu: „Mám boty toulavý, ty ani kouzlem nezastaví.“

Cestování mám v krvi, je mou součástí.

A tak cestuji a moje děti se mnou, a díky tomu už máme tolik zkušeností, že bych nejspíše mohla napsat několik knih. :)) Každopádně věřím, že na ty nejčastější otázky vám odpovím právě tímto článkem.

S kojencem v letadle

Než oslavil své první narozeniny, letěl Jurášek ve třinácti různých letadlech, od maličkého vrtulového letadla o velikosti autobusu až po největší dopravní letadlo na světě typu A380. Zkušenosti s lítáním máme tedy za ten rok bohaté.

Asi nejčastější obava a zároveň dotaz, který dostávám, je: Jak maličké dítě zvládne tak dlouhou cestu v letadle?

Je fakt, že i já jsem se obávala brečícího a otravného dítěte, které musím zabavit na klíně osm hodin v letadle, zatímco mi padají oči únavou. Při cestách do vzdálenějších končin navíc letíte třeba v jednom letadle šest hodin, pak čekáte pár hodin na letišti a letíte dalších osm hodin, což je velmi únavné pro všechny.

Ta představa tedy trošku děsila i mě. Přiznám se, toto je důvod, proč na takto dlouhé trasy létáme v business class, kde je velký prostor, a cestu většinou prospíme oba dva v pohodlí a komfortu a po příletu jsme svěží a můžeme se soustředit na aklimatizaci.

Na kratší trasy (2–3 hodiny) ale létáme v klasické třídě a tady nám stačí na zábavu moje prso, pár borůvek a tři knížky.

Když zábava dojde, poslouží prso jako uspávací prostředek, případně začneme rozebírat sedadlo před námi. Je to docela fajn čas strávený společně tady a teď. Není úniku. 🙂

Výhodou takhle maličkého dítěte je, že ho zajímá prostě všechno

Utáhnete ho i na produktové fotky v reklamním časopise aerolinek a deset minut rozhodně věnujete i důkladnému prozkoumání letáku týkajícího se bezpečnostních pokynů v letadle. Obzvláště když máte syna. Na letáku je totiž hned několik letadel! 😀

Chvílemi to je únavné, protože nemůžete prostě jen tak koukat z okna nebo spát jako ostatní cestující. Ale ruku na srdce… Pokud jste matka, kdy jste naposledy koukala z okna nebo spala za bílého dne? A když je nejhůř, je tady ještě tatínek, který má k letáku s bezpečnostními pokyny úplně nové komentáře, a dalších deset minut cesty je za vámi.

V letadle bych řekla, že čím menší miminko máte, tím se cestuje snadněji, protože dítě velkou část letu prospí. U kratších letů se mi osvědčilo uspat ho těsně před vstupem do letadla v šátku, většinou pak spí i dvě hodiny. U delších letů se tak nějak přizpůsobujeme situaci.

Co sbalit a nemít přitom s sebou patnáct kufrů

Musím přiznat, že naše první rodinná cesta s Juráškem na Bali vypadala, jako kdybychom chtěli celý náš dům přemístit na druhou stranu světa. Je jasné, že jsme museli mít tři šátky na nošení, hromadu látkových plínek, koupací kyblík, hromadu českých vlhčených ubrousků, hromadu jednorázových plínek a oblečení všech velikostí, kdyby náhodou za ty dva měsíce narostl do nebývalých rozměrů.

Výsledek byl – 4 kufry na 5 členů rodiny, z toho 2 plné Juráškových věcí, aby pak 90 % byl jen v plínce nebo nahý… 😀

O pár měsíců později při cestě na Floridu jsem si dala výzvu – sbalit nás maximálně do dvou kufrů. Chtěli jsme si totiž půjčit sportovní auto a s více kufry bychom se do něj nenaskládali.

Kupodivu to nebylo tak těžké, a ve finále jsem zjistila, že ze sbalených věcí jsme třetinu stejně nepoužili. Příště to zkusím do jednoho… 😀

Moje balicí strategie: Nachystám si všechny věci na postel a pak vylučovací metodou ubírám zbytečnosti a redukuji počet stejných věcí.

A nenudí se to dítě?

Cestování s kojencem je skvělé. Je mu totiž úplně fuk, jak trávíte svůj čas na cestách, hlavně že je s vámi.

Za dva tři roky to už bude jinak a stane se z vás profesionální hledač dětských hřišť a zvířátek. S kojencem to řešit zatím nemusíte. 🙂

Když kojenec cestovatel začne jíst

Prvních 6–8 měsíců jsme si vystačili s prsem. Pak ale přišlo období, kdy nic na stole už není svaté a malý savec se dožaduje ochutnávek dalšího jídla ve stále větší a větší míře. K nám toto období dorazilo v době, kdy jsme právě cestovali po Floridě.

Velmi záhy jsme zjistili, že jediná možnost, jak se v klidu najíst, je posadit Juriho do dětské jídelní židličky a dát před něj jídlo. V jednom z našich ubytování byla dětská židlička. V dalším ne. A tak i přes mou minimalistickou duši jsem se rozhodla pořídit další krám do baráku… Cestovní skládací jídelní židličku.

Od té doby bez ní neopouštíme dům. Hodí se i k babičce a dědovi, poslouží při krmení na letišti, ve vlaku i kdekoli jinde, kde se zrovna ocitneme.

Pokud vám to připadá jako nesmyslný krám, zkuste si neustále se pohybujícího malého šimpanze nakrmit borůvkovou přesnídávkou na svém klíně… Geometrickou řadou tím zvýšíte množství potřebného oblečení ve vašem kufru.

Další objev pro mě byla přesnídávka v pytlíčku. Původně mi to přišlo jako poněkud zvrhlá forma stolování. Když jsem ale zjistila, že takto malou opici nakrmím i při té nejdivočejší jízdě po kamenité cestě autem uprostřed divočiny v Dominikánské republice, aniž by to mé nebo jeho oblečení schytalo, začala jsem je milovat. Juri také.

Po ruce máme vždycky i pár krabiček s borůvkama, nakrájeným jablkem nebo jiným ovocem, které jde jíst po malých částech a hodně dlouho. Než sníte krabičku borůvek, kus cesty je za vámi.

No a samozřejmě dokud můžete kojit – kojte! Je to to nejvhodnější pití a jídlo na jakékoli cesty, dostupné kdekoli a kdykoli, dokonce i 100 metrů od pláže to jde. 😀

Mnoho lidí se v této fázi bojí v méně rozvinutých zemích hygieny.

Při mé první návštěvě Asie jsem také měla prvních pár hodin pocit, že nastává třítýdenní období půstu a nedám do pusy nic, co není tepelně zpracované. A to jsem tam byla bez dětí.

Nemám na to úplně konkrétní radu, protože v mém případě jsem si na to prostě časem tak nějak zvykla. Pokud si nejsem jistá, pak u dítěte dělám stejné postupy jako u sebe. Ovoce jím především loupané, zeleninu vařenou, vodu piji pouze balenou. Co můžu sníst já, může sníst i Juri.

Dětská doktorka mi taky doporučila před cestou do Asie brát probiotika, která zároveň přechází do mateřského mléka a zvyšují odolnost zažívacího traktu vám i kojenci.

Spaní na cestách

Jurášek s námi spí v posteli, což cestování velmi usnadňuje v tom, že nepotřebujeme dětskou postýlku a usne kdekoli, kde jsem já a moje prso. Není nervózní z nového prostředí, protože prso je prostě všude stejné. 😀

Lehká nevýhoda se objevuje v případě, že je v pokoji malá postel. Doma máme postel o šířce 260 cm, což na cestách máme málokdy, a protože malé děti spí nejraději napříč postelí, často mně zůstává na spánek asi tak 20 cm…

Naučili jsme se tedy při objednávání ubytování koukat nejen na velikost postele, ale taky na možnost oddělených postelí, kdy se tatínek prostě vyspí na jiné posteli než já a Jurášek. Juri spí u zdi, kde nemůže spadnout.

V Rakousku nám v hotelu například dali k posteli ještě zábranu proti spadnutí. V hotelech vám většinou dají postýlku. Při ubytování přes AirBnb je nejvhodnější řešit to právě spaním ve společné posteli, případně si při vyhledávání ubytování zadat jako požadavek dětskou postýlku.

Přes den Jurášek spí většinou v šátku nebo kdekoli ho to zrovna napadne…

Vaše malá celebrita…

„Hello, baby!“ uslyšíte od místních s úsměvem od ucha k uchu stopadesátosmkrát za den. A tohle oslovení nepatří vám, ale vaší malé celebritě. Především Asiati milují děti a bílé dítě je pro ně totální exotika.

Připravte se tedy na více než nezvyklou míru pozornosti a neustálý přísun úsměvů, pozdravů a nejrůznějších gest se záměrem pobavit vaše dítko. Rozzáříte ženy, ale i muže a budete si připadat jako rozsévači radosti a úsměvů. Po návratu vám to rozhodně bude chybět. 🙂

Pravděpodobně se setkáte i s tím, že místní si na vašeho malého prince nebo princeznu budou chtít sáhnout nebo se s ním vyfotit. Pokud vám to vadí, je to skvělý trénink láskyplného NE a trpělivosti. 😀

V restauracích možná oceníte nečekaný servis, a to hlídání a nošení vašeho miminka, zatímco vy jíte. Z počátku jsme s úsměvem a lehkými obavami odmítali, ale postupně jsme podlehli a Jurášek měl tu čest navštívit hned několik kuchyní a užít si pozornost celého personálu.

Nejvíce pozornosti dostával Jurášek v Asii, nicméně v USA nebo Dominikáně jsme se překvapivě taky setkávali s neustálými úsměvy a zájmem, jen pokusy o fyzický kontakt byly nižší. 🙂

Cestování s dítětem je velkým vykročením z komfortní zóny

Nebudu vám tady nic nalhávat. Mnohokrát jsem na svých cestách zažila momenty, kdy jsem měla sto chutí se sbalit a okamžitě utéct domů.

Když mi na Bali přes čtyřměsíčního Juráška přeběhl v posteli šváb, honili jsme po ložnici pavouka jako dlaň nebo když jsem měla tu čest se v americkém motelu seznámit tváří v tvář poprvé v životě se štěnicí, na chvíli jsem chytala záchvaty paniky a sebelítosti.

Moje mateřská duše měla chuť balit kufry a zdrhnout taky při barvitém vyprávění kamarádky o prožitcích s horečkou dengue, kterou jí infikoval komár asi 500 metrů od místa, kde jsme pobývali my, což vedlo k důslednému patlání repelentů na všechny odkryté části těla v každé tropické destinaci, do které jsme kdy zavítali.

Cestování je velkým vykročením z komfortní zóny i bez dítěte, a to především tehdy, pokud cestujete do kulturně a klimaticky odlišných zemí. Všechno je jinak. Na fotkách to vypadá pohádkově, krásně a romanticky, ale realita někdy překvapí svou surovostí a… no prostě realitou. 😀

Počasí, hygiena, vaše (ne)zázemí, divoká doprava, jídlo, hmyz, tropické nemoci, časový posun… I bez dítěte jsou to věci, se kterými se člověk prostě musí nějak vnitřně srovnat, a nestane se to ze dne na den.

Tak nějak jsem si musela v hlavě srovnat, že pravděpodobnost, že v Dominikánské republice zemřete na horečku dengue, je asi tak tisíckrát menší, než že v únoru zemřete na následky ostravského smogu. Nebo že pokud v Bhútánu žijí lidé, musí tam žít i miminka, tak proč by zrovna to moje mělo být nějak ohroženo špatnou hygienou? Proč si vlastně myslím, že tam je špatná hygiena?

Stejně tak jsem se prostě musela přizpůsobit rytmu Indonésie a naučit se mistrovství v soustředění na přítomný okamžik při jízdě s Juráškem na motorce jako místňačka po balijských cestách.

Cestování vás dostane do situací, ve kterých se prostě nemůžete držet svých domácích standardů a musíte se přizpůsobit.

Ať už jste zkušený cestovatel, nebo se na cesty dostanete jen jednou za rok, cestování s kojencem vás postaví před úplně nové výzvy, otevře ve vás nové strachy a obavy, ukáže vám některé situace ve světle, ve kterém by vás nikdy nenapadlo se na ně dívat.

Záměrem předchozích několika odstavců rozhodně není vás od cestování s kojencem odradit. Spíše jen připravit na emoce, které se mohou objevovat, a vědět, že se tyto výzvy objeví.

Kdo je připraven, není překvapen. 😀

Závěrem bych ještě chtěla dodat, že každé dítě je jiné, stejně jako je jiná každá rodina a její rytmus. To, co funguje nám, nemusí fungovat vám. Každý cestování prožívá jinak, stejně jako život sám. A v tom je to krásné a barvité. 🙂

Ať už se chystáte kamkoli s dítětem, nebo bez něj, mějte otevřené srdce, cestujte bez očekávání, s radostí a důvěrou. Svět je krásný. 🙂