Co mě naučili delfíni | Plavání s delfíny na volném moři Mauricius

Když jsem se před cestou na Mauricius dozvěděla, že je tady možné plavat s delfíny ve volné přírodě, hned jsem věděla, že to je něco, co jednoduše musím zažít. Pravdou je, že jsem měla určité představy, jak to bude vypadat a jak by to mělo vypadat. Taky jsem měla různé strachy spojené s plaváním ve volném moři daleko od ochranné bariéry korálového útesu. Nakonec jsem všechna očekávání pustila a tenhle den určitě zařadím do kolonky „nezapomenutelné dny mého života“ 🙂

Možná stojí na začátek zmínit, že byť moc ráda překračuju své strachy a komfortní zóny ve svém životě, mám taky spoustu strachů, které jsou spojené s elementární lidskou touhou přežít, které se vůbec překračovat nesnažím. Patří sem hrůza z hadů, pavouků, tropických nemocí a hluboké vody ve volné přírodě a čímkoli, co v ní žije. A tak když jsem nad tímto zážitkem přemýšlela (a vygooglila si, jaké jsou možnosti setkání se žralokem :D), říkala jsem si, že to asi nedám.

Moje děti a muž byli ovšem tak nadšení z této myšlenky, že bylo jasné, že potápět se s delfíny prostě půjdeme. Tři týdny před touto událostí jsme jeli na lodi na vyjížďku spojenou s pozorováním veleryb. Projížděli jsme kolem skupinky lodí, mezi kterými právě velice rychle proplouvali 3 delfíni a lidi skákali do vody. Z lodi jsme naprosto nechápali, proč o plavání s delfíny mluví všichni jako o super zážitku. Připadalo nám, že nemůžou v té rychlosti nic vidět. Ale o tom ještě dále…

Delfíni se přibližují, hurá do vody

Na malou loď jsme nastoupili okolo 9 hodiny ranní a společně s dalšími 7 lidmi a dvěma průvodci jsme se vydali na širé moře. Při krátké instruktáži jsme se dozvěděli, že u pobřeží Mauriciu se pohybují dvě skupiny delfínů, jedni jsou delfíni skákaví (bottlenose dolphin), které většina z nás už někdy viděla alespoň někdy v nějakém akváriu nebo mořském světě a kteří žijí v malých skupinkách po 2-5 členech a pak delfíni dlouholebí (spinner dolphin), kteří se pohybují ve velkých hejnech od 25 do 100 a více členů. Průvodce nám ihned popřál vidět druhou možnost a jeli jsme dál.

Asi za 10 minut rychlé jízdy jsme narazili na skupinku lodí a kolem nich plavali právě dlouholebí delfíni. Překvapilo mě, jak jsou rychlí a na okamžik jsem zapochybovala, jestli je možné s nimi opravdu plavat.

Průvodce moc neotálel, řekl, že můžeme do vody ve skupinkách po 4 a my jsme byli první na řadě, protože jsme seděli na zádi lodi. Nasadili jsme potápěcí brýle, šnorchly, ploutve a čekali na jeho: „GO, GO, GO“.

Vzpomínáte ještě na začátek, kde jsem psala o mé hrůze z hluboké vody? Už jsem párkrát do hluboké vody z lodi skočila a vždycky mě to stálo hodně přemlouvání, strachu a snahy dostat se co nejrychleji zpátky na loď. Tak tentokrát to bylo jinak. Na strach prostě nebyl čas.

A z toho mám poučení s delfíny č. 1 🙂

Když má člověk nadšení a focus, je tady a teď, nemá čas mít strach.

Strach je totiž budoucnost, obava z budoucnosti s přílepkem minulých zkušeností. To v tady a teď nemá místo a když zapojíte tělo a všechny smysly do přítomného okamžiku, budoucnost a minulost musí jít stranou. Ne že musí, ony automaticky mizí. Prostě pro ně v tom naplněném přítomném okamžiku není místo.

Druhý pokus o plavání s delfíny se podařil

První skok do vody se nepovedl, průvodci se smáli, že jsme alespoň otestovali teplotu vody a otočili loď za delfíny znovu. Za pár minut jsme je měli už zase na dosah. Tentokrát jsem už věděla, jak nejlépe s Aničkou (moje pětiletá dcera) na zádech do vody skočit a zorientovat se a průvodce ihned začal ukazovat ve vodě směrem dolů.

To bylo překvápko! Já jsem ty delfíny pořád hledala někde před sebou nebo kolem nás a najednou jsem se podívala dolů a tam byli. Celé hejno. Pluli ladně, někteří ve dvojicích, někteří sami, ale všichni stejným směrem a co víc – oni vydávali zvuky. Takové ty známé zvuky, které možná znáte z meditačních nahrávek s delfíny. Kdybych mohla mít ve vodě úžasem otevřenou pusu, tak bych to udělala. Ve videu níže je uslyšíte kolem 35 sekundy.

Náš delfíní zážitek zachytil na video pomocí GoPro můj muž (a osobní video-mág ;)) Jirka Stibor. Při prvním ponoru můžete delfíny nejen vidět, jak plavou pod námi, ale taky slyšet (a zahlédnout můj zadek :D) a při druhém ponoru jdou nejdříve vidět v dálce u lodi, jak skákají a potom jak nádherně v celém hejnu plavou pod námi.

Mimochodem tím video mágem myslím to, že toto video bylo už 3 minuty po nahrání na prvních příčkách google po vyhledání „potápění s delfíny mauricius“ (umí to i s více byznysovými slovy ;))

Delfíni plavali všichni jedním směrem v dokonalé synergii, vypadali, jako když společně tančí

Takový delfín to má trochu jiné, než člověk… nebo nemá? Nikdo se ho neptá, jestli ho to s touto skupinou ještě baví nebo nebaví. Jednoduše ví, že aby přežil, musí následovat směr skupiny, kterou si pro svůj život vybral. Kdyby se rozhodl, že bez „týmu“ se mu bude dařit lépe, pravděpodobně do několika dnů umře. Skupina si je naopak vědoma toho, že potřebuje každého jednotlivce. Vzájemně slaďují své tempo.

Tím nechci říct, že by měl člověk jít „se stádem“. Pokud už jste ode mě něco četli, tak víte, že jsem zastáncem toho, aby člověk šel někdy i proti proudu. Ale ne sám. My lidé si někdy myslíme, že všechno zvládneme sami. A tak pracujeme sami, žijeme vedle sebe, ale bez stejného směru.

Úspěch a štěstí ale přichází tehdy, když své silné stránky spojíme se silnými stránkami jiných lidí. Když svou vizi a směr spojíme s dalšími lidmi, kteří mají stejnou vizi a směr. A když sladíme krok a tempo do skvělé synergie, která navenek nevypadá jako práce, ale jako tanec 🙂

Poučení s delfíny č.2:

Fungovat v týmu znamená sladit tempo a krok do společného tance.

Fungovat v týmu znamená sladit tempo a krok do společného tance.

To, co nevidíme, neexistuje?

Na lodi se ostatní nevěřícně koukali, z čeho jsme tak nadšení. Oni totiž neviděli nic. My jsme jásali radostí a říkali jim, ať jdou taky. A naši spolucestující se tvářili, že to asi nebude až tak nutné a jediný, kdo se rozhoupal, byl jeden německý starší turista.

O to lépe. Když nechtěli ostatní, měli jsme šanci zažít to ještě jednou. I když i to první setkání bylo silné a stačilo by nám. A tak jsme dovody i potřetí skočili, tentokrát už jako ostřílení profíci 🙂 a delfíni plavali přímo pod námi. Viděli jsme mláďata i páry. Bylo to krásné.

Lidé na palubě se po našem třetím ponoru zvědavě ptali, jestli jsme něco opravdu viděli a já jsem si vzpomněla na to, jak jsem viděla sama z lodi to, jak se potápějí jiní lidé a nechápala jsem to.

Lidé mají všeobecně tendenci věřit jen tomu, co zažili nebo viděli na vlastní kůži. Raději budou hodiny spekulovat o tom, jestli něco funguje nebo nefunguje, než aby šli a sami to vyzkoušeli.

Na čtvrtý ponor se rozhoupala tedy ještě jedna němka a na pátý ponor, kdy už to vypadalo, že delfíni jsou fuč, se rozhoupala ještě mladá francouzka s dcerou. Na poslední chvíli. Zbylí lidé se rozhodli, že do vody nepůjdou, nebo možná později… Později, které už nikdy nepřišlo, protože delfíni odpluli pryč.

Poučení s delfíny č.3:

Když člověk podniká, jsou jeho klienti složení ze stejných skupin. Jedni skočí do vody hned a pak ještě 4x. Jiní až poté, co to vyzkouší někdo před nimi. A někteří zůstanou na lodi navždy a budou přemýšlet, jaké by to bývalo bylo, kdyby to bývali byli vyzkoušeli.

Poučení s delfíny č.4:

Šance je potřeba se chopit tady a teď. Pomyslní delfíni plavou i v životě velice rychle a na loudaly zbyde jen koukání z lodi.

Unavení, lehce spálení a hladoví, ale šťastní a plní dojmů 🙂