(Ne)najdi si dobré zaměstnání… Aneb co radí šťastní a úspěšní rodiče svým dětem?

Je středa odpoledne a já doprovázím svou osmiletou dceru do místní ZUŠ do tanečního souboru. Máme ještě dvacet minut čas a tak jdeme okouknout bufet, který je už od dob mého dětství ve vstupní hale školy a mám pocit, že za těch dvacet let se nic moc nezměnilo.

I žluté sodovky ve třetinkové lahvi jsou stále na svém místě. Jak tak čekáme, než paní prodavačka dá čokoládový šáteček do sáčku, Viktorka mi říká: „Mami, přemýšlím, že bych nebyla cvičitelka delfínů ani veterinářka.“

Trochu mě to zaskočí, cvičitelkou delfínů chce být už asi od pěti let, kdy viděla delfíny poprvé na živém vystoupení.

Jak roste, začíná její dětské sny napadat všem známý kamarád Zdravý rozum a tak zhruba před rokem došla k závěru, že nestačí učit se potápět, ale aby mohla cvičit delfíny, měla by se stát veterinářkou. Nejsem si jistá, jestli nedávná návštěva veteriny toto rozhodnutí podpořila 😀

Každopádně pokračuje dál: „Přemýšlím, že bych možná byla učitelka.“ To mě nezáráží. Ve svých dětských dedukcích jsem zhruba ve věku osmi let taky dospěla na krátkou dobu k závěru, že být učitelka je super, protože máte dva měsíce prázdnin a domů chodíte po čtvrté vyučovací hodině.

Na počátku devadesátých let mi to jako dítěti přišlo jako nejsnazší cesta k alespoň nějaké svobodě času a pohybu. Naštěstí se doba změnila…

„Mnohem jistější zaměstnání“

Než stihnu otevřít pusu, nadechnout se a zareagovat, předběhne mě paní prodavačka, podávajíce nám šáteček: „Buď radši učitelka. To je mnohem jistější zaměstnání. Vždycky si najdeš práci a máš jistotu, že dostaneš zaplaceno.“

Otevřená pusa mi zůstává a přemýšlím, jak zareagovat… Viktorka tázavě těká očima z prodavačky na mě, čeká, co na to řeknu, protože tuší, že je to jinak a prodavačka mezitím odchází vařit si kafe a s úsměvem si pokyvuje, jakou to dobrou radu dala tomu dítěti…

Jdeme si sednout  a sníst svačinu před baletem a byť v tichém předsálí školy zní každé moje slovo jako úder na kovadlinu, musím to Viktorce říct:

„Viktorko, zvol si jednou takovou práci, která tě bude bavit, budeš z ní mít radost a hlavně ti dá svobodu žít takový život, jaký si představuješ. Tak, abys nemusela každý den vstávat a chodit někam do práce a mohla si užívat život.“

Paní u vedlejšího stolu nesouhlasně kroutí hlavou s očima upřenýma do stolu. Vím, asi to není standardní rada matky osmiletému dítěti. Ale je to rada úspěšné, bohaté matky žijící život svých snů dceři, která si snad jednou zvolí takovou cestu, která ji bude dělat šťastnou.

A tak moje zpráva všem rodičům, současným i budoucím, je: