Cestování s dětmi a zkušenosti mámy dvouletého cestovatele

Před pár dny oslavil dva roky a za tu dobu, co je na světě, s námi procestoval už 18 zemí a tři kontinenty. Téměř polovinu svého života prožil na cestách po světě a nejspíše by vám už i řekl, že nejraději má řádění se ségrama na pláži nebo točení mlýnky kolem buddhistických chrámů. Taky miluje ježdění na svém červeném traktoru u nás na zahradě v Kaňovicích.

Milujeme cestování a náš syn Jurášek plyne přirozeně v rytmu naší rodiny. Cestovní doklady jsme mu vyřizovali, když měl 17 dní, a už jen z focení miminka na pas se stal nezapomenutelný a úsměvný zážitek.

A já samozřejmě znovu a znovu dostávám otázku:

Jaké to je, cestovat s dětmi?

Užijeme si to vůbec? Proč nepočkáme, až děti vyrostou? A co děti a dlouhé lety v letadle? Kde spíme? Co jí? Nepotřebují nějaký řád? Není to sobecké tahat děti po světě místo toho, aby byly v pohodlí domova? Nebojíme se tropických nemocí? Máme nějaké speciální očkování? Co kdyby se stalo, že…

Chci tedy shrnout v tomto článku své zkušenosti s cestováním s dětmi, a to hlavně ve věku 1–2 roky, protože o cestování s kojencem jsem psala před rokem v tomto článku.

A můj záměr? I kdyby se jedna jediná rodina rozhodla díky tomuto článku vydat za svým cestovatelským snem, budu mít radost. Pokud vám tento článek pomůže odpovědět na otázky, nejistoty či obavy, které vám v cestování s dětmi dosud bránily, splní to můj záměr. 🙂

Myslím si, že jsme poněkud extrémní oproti normálu, a tak určitě nechci v nikom vyvolávat pocity „ne dost dobráctví“ proto, že tak třeba zatím necestujete, ale chtěli byste, anebo strachů a obav, protože náš styl cestování s dětmi by pro vás byl nepředstavitelný. Neříkám, že naše cesta je ta správná cesta. 🙂

Proč cestujeme s dětmi aneb dobrodružství nečeká 🙂

Budeme cestovat, až děti vyrostou… Jenže co když to AŽ nikdy nepřijde?

Nikdy nezapomenu, jak jsme v Itálii stáli v řadě a přede mnou tlačili do lanovky kluka na vozíku. A mně v tu chvíli došlo, že tohle je otázka několika sekund a vše se změní. Jeho příběh může být klidně tím mým. A kdo pak půjde místo mě na trek kolem Annapuren? Kdo objede celý svět? Ne. Dobrodružství nečeká a já ho nebudu odkládat na „vhodnější“ období.

Tady a teď je ten nejlepší čas splnit si všechny své sny.

To je jedna část. Ta, která proudí v mých tuláckých žilách možná naprosto přirozeně, jsem Střelec a Střelci milují cestování. 🙂 A ta druhá část? Ta je maminkovsky-pečovatelská.

Žijeme na Ostravsku, kde v zimních měsících limity znečištění ovzduší přesahují den co den 5–10násobek toho, co je pro lidský organismus zvládnutelné.

Několik měsíců smogu na úrovni číslo 6 (ze šesti), nedýchatelný vzduch, šedivé tmavé dny, kdy jste s dítětem zavření mezi zdmi panelákového bytu a přivádí vás to k šílenství.

Když se narodila v roce 2006 moje první dcera Viktorka, hned první zimu jsem věděla, že v tomto ji vychovávat nechci, a začala přemýšlet, jak to změnit.

A tak stejně jako stěhovaví ptáci, i my odlétáme na zimu do teplých krajin za čistým vzduchem, modrou oblohou a životem, ve kterém nemusíme čekat na to, až nás spasí jaro.

V neposlední řadě cestujeme také kvůli našemu podnikání. Všechny online kurzy ze série Podnikání z pláže vznikly v plážových destinacích, stejně jako mnoho videí, která jste mohli vidět na mém blogu nebo fanpage. V plážových destinacích také fotíme a připravujeme obsah pro blog, fanpage a Instagram. Cestování je tak i nedílnou a podstatnou součástí našeho podnikání.

Jak to prožívá naše batole Jurášek?

Když jsme se v půlce března vrátili po třech měsících cestování po jižní Asii, první týden protestoval, že nemá pláž. 😀 Maličké děti milují pobyt venku, volný prostor, čerstvý vzduch, a hlavně nové podněty, které je rozvíjejí.

A to přesně cestování dětem a jejich rodičům nabízí.

Na všech třech dětech jsem v batolecím věku pozorovala, že když jsou příliš dlouho vystavované stejným podnětům, začnou se nudit a být protivné. Člověk to doma v zimě řeší novými hračkami nebo návštěvami u kamarádek. Na cestách to řešit nemusíte.

Každý klacík, kámen, usměvavá paní na recepci, rybka v jezírku nebo nové jídlo na snídani splní potřeby batolete prahnoucího po nových podnětech, které podpoří jeho vnitřní touhu učit se novým slovům a motorickým dovednostem. Navíc když jste v teplých krajích, je jedno, že je leden, jste pořád venku a můžete běhat a hrát si, jak se vám zlíbí. 😀

Nikdy jsem ani na sekundu neměla pocit, že by Juráškovi cestování něco ubíralo a že by to byl jen nějaký můj sobecký rozmar, který mu neumožňuje mít každodenní stejný rytmus a předvídatelný plán.

Tím, že batole žije tady a teď, nemá očekávání a představy o tom, jaké by věci měly být, a většinou s naprostou lehkostí přijímá změny plánů, prostředí a lidí okolo.

Neříkám, že je cestování vždy procházka růžovou zahradou. Jsou chvilky, které jsou náročnější a bylo by snazší je zvládnout doma. Na druhou stranu vím, že domov má připraveny další výzvy a chvíle, které je zase snazší zvládat na cestách. Všude je chleba o dvou kůrkách a necestujeme, abychom někam utíkali. Cestujeme, protože nás to baví, a naše děti si to užívají s námi.

A teď tedy ke konkrétním radám a tipům a otázkám, které nejčastěji dostávám.

Cestování s dětmi letadlem, dlouhé lety a jak je zvládnout

Děti a letadlo jsou asi největší strašák všech rodičů i spolucestujících. Stereotypní představa je, že dítě prořve celý let a všichni okolo trpí.

Juri za první dva roky svého života letěl už 55×! A NIKDY let neprořval. 🙂

Nemyslím si, že bychom měli nějaké zenové dítě, ale dodržujeme pár pravidel, která vám mohou na vašich cestách letadlem pomoci.

Výše uvedené pravidlo doporučuji dodržovat i u volby dalších dopravních prostředků. Vždy volíme nejpohodlnější a nejrychlejší přesuny tak, abychom v dopravním prostředku strávili co nejméně času.

Proto jsme v Nepálu místo 10 hodin v autobuse letěli z Káthmandú do Pokhary letadlem nebo v Barmě volili vnitrostátní 45minutové lety místo dlouhých přesunů vlakem či autobusem.

Určitě tedy nejezděte do Bulharska k moři s dvouleťákem autobusem. Klidně pošlete zbytek rodiny autobusem a vy s miminem leťte. Snažte se cestu v dopravních prostředcích urychlit, je to ta nejméně zábavná část cestování, ale nemusí to být utrpení.

+ TIP navíc: Přiberte s sebou odrážedlo 🙂

Když měl Jurášek asi tak rok a 8 měsíců, začala ho bavit odrážecí motorka. Uprostřed zimy v Česku by si jí moc neužil, ale chystali jsme se zrovna na cesty, tak jsme motorku vzali s sebou.

Obzvláště na letištích se ukázalo, že to byl geniální nápad. Při dlouhých přesunech mezi terminály si to naprosto užil, a navíc se pohyboval rychle a my ho nemuseli nosit a měli volné ruce na přenos zavazadel.

Motorku jsme s sebou brali vždy do letadla jako příruční zavazadlo. Někdy ji před letadlem dali do letadla, jindy putovala do zavazadlového prostoru nad námi.

Mimochodem pokud cestujete S KOČÁRKEM, máte dvě možnosti. Buď jej při check-inu odevzdáte mezi nadrozměrná zavazadla (neplatí se za to nic navíc), anebo si jej přivezete až k letadlu a tam jej teprve dají do zavazadlového prostoru a při výstupu z letadla si jej vyzvednete na pásu společně s ostatními zavazadly.

Kde se ubytovat, když cestujete s dětmi

S jedním malým dítětem si v pohodě vystačíte s klasickým hotelovým pokojem. Většinou dostanete postýlku anebo se prostě vlezete všichni do jedné postele.

Výzva přichází, pokud máte dvě a více dětí. Hotelové pokoje začínají být malé a nákladné.

Přes AirBnb jsme bydleli letos ve velkém apartmánu na thajském Ko Phanganu, ve velikém domě ve vilové čtvrti v Dubaji, s výhledem na moře na Madeiře nebo v letech 2015 a 2016 několik měsíců na Bali, stejně jako v mnoha dalších destinacích…

Výhodou navíc je především VLASTNÍ KUCHYŇ a lednička a taková domácká atmosféra a dostatek prostoru, resp. mnohem více prostoru, než by vám za ty peníze nabídl jakýkoli hotel.

Co si budeme povídat, chodit každý den s dětmi do restaurace je nejen nákladné, ale taky někdy trochu opruz. Děti jsou totiž ve výběru jídla poměrně konzervativní. Takže obzvláště při delších pobytech na jednom místě jsme vždy za vlastní kuchyň vděční.

V každé destinaci má Juri oblíbené jiné jídlo. V horách jsme mu vždy ráno uvařili dvě vajíčka na tvrdo a to pak fungovalo jako rychlá a sytá svačina v průběhu dne, kdy jsme se přesunovali z místa na místo a věděli, že ostré nepálské nebo bhútánské jídlo si nedá. Často jí samozřejmě i místní ovoce, rýži, kuřata…

Většinou si z Česka s sebou beru zásobu přesnídávek v kapsičkách, osvědčilo se nám to jako praktická svačina v případě, že se lokální jídlo fakt jíst nedá.

Co si vzít s sebou z Česka

Většinu věcí koupíte všude na světě. Co si s sebou beru já, jsou plínky, protože používáme EKO švédské plínky a nemám úplně ráda klasické Pampers, které koupíte i ve vysokých nepálských horách nebo v zapadlé barmské vesničce.

Dále vozíme s sebou výše zmíněné přesnídávkové kapsičky, které fungují jako kapsičky první hladové pomoci v případě, že lokální jídlo není z mého maminkovského pohledu pro dvouleté batole vhodné.

Třetí věc, kterou doporučuji v případě dlouhých pobytů, je prací prášek. V asijských zemích nenajdete úplně kvalitní prášky, které by byly citlivé pro dětskou kůži a zároveň opravdu vypraly skvrny (nevyperou).

Pokud cestujete v rámci Evropy, USA nebo do Dubaje, nemusíte si s sebou brát nic extra. Koupíte úplně vše za podobné ceny.

Nemoci, hygiena, očkování

Je normální, že se bojíme toho, co neznáme. Takže zatímco asijský turista se asi při cestě do Česka v lednu a únoru děsí neznámé a prý také smrtící chřipky, evropský turista se při cestě do tropů děsí neznámé a prý také smrtící horečky dengue, zika, malárie a podobně.

Jednou jsem si dala tu práci a vyhledala čísla a počet úmrtí na horečku dengue v Dominikánské republice a porovnala to s čísly a počtem úmrtí na klasickou chřipku v Česku a zjistila jsem, že Česko je nebezpečnější. 😀 Podobně je asi větší pravděpodobnost, že si vaše starší dítě přiveze žloutenku z dětského tábora, než že by ji chytilo v Thajsku.

Ale nechci to zlehčovat… 🙂

Na cestách do tropických zemí máme velký respekt z komárů a z komáry přenášených nemocí, a přestože pravděpodobnost je malá, máme kamarády, kteří si například horečkou dengue prošli, a nebylo to nic příjemného. Proto se tomu snažíme co nejvíce předcházet.

 

V rámci Evropy, USA a Dubaje se chováme stejně jako doma v Česku, prostředí je podobné a není potřeba se ničeho zásadního z hlediska zdraví a hygieny obávat. Přesto vždy na přesuny a dny těsně před odletem a po odletu zvyšujeme přísun vitamínu C.

Co se týče očkování, zatím jsme necestovali do žádné země, kde bych usoudila, že je nutné mít nějaké extra očkování. Toto je samozřejmě na zvážení rizik a přístupu k rizikům každého cestovatele nebo rodiče a zjištění faktů o výskytu nemocí v dané zemi.

Je fajn myslet i na to, že fakta si vygooglíte například u WHO nebo v jiných relevantních zdrojích, ale nehledala bych je v marketingových materiálech očkovacího centra. 😉

A co když se přeci jen něco stane?

V destinacích hojně navštěvovaných turisty jsou v podstatě vždy nemocnice s kvalitní péčí. Destinace si pro cestování s dětmi vybíráme s ohledem na možná zdravotní rizika a lékařskou péči v daných zemích.

Pokud bych v takové destinaci v danou chvíli nebyla, snažila bych se co nejrychleji přesunout do nejbližší takové destinace i za cenu toho, že budu muset rychle změnit plány, koupit letenku apod.

V Nepálu jsme se tak například ve výšce 3 tisíce m n. m. potkali s českou rodinkou cestující se dvěma dětmi ve věku 5 a 2 roky a mladší holčičce se ten den udělalo zle a začala zvracet. Takže nečekali, dali ji do nosítka a změnili plány a přesunuli se rychle do nejbližší civilizace. 

Cestujeme už roky, v zemích třetího světa jsme strávili dohromady možná dva roky a za celou tu dobu jsme se osobně setkali s vážnějším zdravotním stavem pouze jednou, a to letos v Barmě, kdy můj muž dostal zničehonic vysoké horečky. Byli jsme právě ubytovaní v hotelu v Baganu a nechali jsme si přes recepci zavolat lékařku.

Ta působila profesionálně a důvěryhodně, udělala test na námi obávanou horečku dengue, vyvrátila naše obavy z jiných tropických nemocí a dala mému muži rehydratační soli, které ho do druhého dne postavily na nohy.

Může se stát cokoli. Doma i na cestách. A člověk nikdy nevychytá všechny mouchy a nemůže mít pod kontrolou všechny detaily.

Osobně jsem měla například letos větší strach vrátit se domů do Česka v době vrcholící chřipkové sezóny než cestovat po asijských zemích třetího světa. 🙂

Je to o tom přistupovat ke zdravotním rizikům s respektem, a zároveň je nemít před sebou jako nějakou velkou hrozbu. Rizika jsou všude. Doma i na cestách. 

Vaše malá celebrita

Tohle je něco, co nemůžu nezmínit. 🙂 Kamkoli jsme se s Juráškem pohli MIMO EVROPU, lidi tam milovali děti. Obzvláště Asijati jsou z evropských dětí u vytržení, smějou se na ně z dálky, chtějí se s vámi fotit, chtějí si vaše dítko ponosit, osahat anebo mu alespoň věnovat úsměv od ucha k uchu.

Při cestování s dítětem po Asii máte pocit, že se vám narodil přinejmenším polobůh anebo reinkarnovaná celebrita.

Pro Asiaty jste prostě exotika. 🙂

V USA vám také většina lidí věnuje úsměv a „Hello baby!“ vaší ratolesti. Evropani jsou k dětem vstřícní a otevření obzvláště v jižních státech typu Španělsko, Portugalsko a Itálie, kde jsou děti běžnou součástí života a s radostí je přivítají v každé restauraci.

Naopak Francie nebo Velká Británie by děti nejspíše ráda ponechala v místech dětem určeným a zas tak přátelsky vás ve svých restauracích, hotelech a kulturních památkách vítat nebudou, ostatně v Česku je to často podobné.

Cestujte v rytmu dítěte

„My bychom si to cestování s dítětem neužili, počkáme, až vyroste…“

A užíváte si běžný život se svým dítkem? 🙂 Pokud ano, užijete si i cestování. Jak děláte v životě cokoli, tak děláte i všechno ostatní.

Cestování s dítětem JE jiné než cestování sami. Je pomalejší, je potřeba se přizpůsobit jeho rytmu.

Když jsme například v barmském Baganu prozkoumávali prastaré chrámy, Juráška nejvíce bavilo hrát si v písku před chrámy, takže jsme často dělali to, že jeden z nás šel dovnitř a ten druhý si hrál venku s traktory, a pak jsme se vystřídali.

Když jsme v Lisabonu chtěli vyrazit na večerní typický trh a dát si tam něco k jídlu, dali jsme si Juráška do šátku, ten spokojeně usnul a absolvoval celý večer s námi. Nikdo se nedíval divně. Okolo spalo spousta dalších dětí v kočárku, jižní národy to mají jinak než my. 🙂

Když jsme v Nepálu vyrazili na trek, pronajali jsme si služby nosiče, který nesl náš baťoh, zatímco my jsme se střídali v nošení Juráška.

Trek jsme si naplánovali o dva dny delší, než bylo obvyklé, abychom neměli tlak přesunovat se rychle v případě, že by chtěl Juri stát půl dne u potůčku s kamínky a nechtěl se nést, anebo pro případ, že bychom prostě potřebovali jít pomalejším tempem, než je obvyklé.

Cestování s dětmi vyžaduje přizpůsobení se jejich rytmu a taky vložení té správné porce zábavy do dospěláckých aktivit, které pro ně až tak zábavné nejsou. Vyžaduje to trochu více námahy, než kdybyste byli sami, ale je to tisíckrát zábavnější než sedět doma v obýváku nebo chodit den co den na to stejné pískoviště.

Užijete si to JINAK. Strávíte spolu čas, na který nikdy nezapomenete. A možná si pak stejně jako já budete pamatovat, že vaší nejstarší dceři vypadl první zoubek v letadle z Belgie do Prahy nebo že se váš syn naučil první písničku na pláži na Ko Samui v Thajsku…

Na cestách jsou prožitky přítomnější a zarývají se nám hluboko pod kůži. A když jde o děti, stojí za to s nimi jejich dětství prožít naplno a uložit si co nejvíce krásných okamžiků do své duše. Cestování vám k tomu rozhodně přispěje.

A možná vás překvapí, že i malé děti vnímají kulturní památky a krásy přírody a užívají si je a učí se z nich. Jurášek si i několik měsíců po návratu z Nepálu pamatuje, že tu šňůrku na krk mu dal „pan mnich“ a „máma ji má taky“, občas si u snídaně zanotuje Om Mani Padme Hum a k buddhistickým modlitebním mlýnkům běhá s jasným záměrem roztočit je naplno. 🙂

Spoustu zábavy a smíchu jsme si užili, když se snažil po nás opakovat názvy himálajských hor, které byly okolo nás, a bylo nám jasné, že krásu hor vnímá po svém, ale naplno.

A pláže? Kdo by je nemiloval…

I my dospěláci máme své potřeby…

A stejně jako vy respektujete rytmus a potřeby vašich dětí na cestách (a ideálně i doma), tak i děti musí respektovat potřeby vás dospělých.

Co si budeme povídat, někdy prostě fakt chcete chvilku klidu a nechcete podesáté objet bazén se všemi traktory, které jsou na dosah.

My navíc cestujeme dlouhodobě a společně s námi cestuje i naše podnikání. Tvoříme, natáčíme videa, píšu články, komunikuju s klienty v kurzech Podnikání z pláže, Plážová střední a Plážová přípravka, odpovídám na dotazy a maily a každý den potřebuji pár hodin na práci.

Když jsme věděli, že potřebujeme opravdu tvořit a pracovat, vyrazila s námi na cesty babička a Juráška hlídala v době, kdy jsme my natáčeli. A byla to i úžasná úleva, když jsme si večer chtěli prostě jen tak sednout a dát si drink a věděli jsme, že babička Juriho uspí. Dovolená se vším všudy! 🙂

Když cestujeme sami a potřebujeme pracovat, v hlídání Juriho se většinou prostřídáme. A když si chceme jen tak v klidu dát kafe a koukat na šplouchající vlny na pláži nebo odpadnout po náročném treku, vždy nás zachrání iPad! 😀

Když jsem celý den s Juráškem venku a máme spoustu aktivit, nových podnětů a společného času, nemám ani milimetr černého svědomí z toho, že se bude hodinu koukat na YouTube a já si mezitím odpočinu, byť do šumění moře hraje dokolečka „Daddy finger, daddy finger, where are you…?“

Jurášek si navíc dokáže i chvíli hrát sám, a tak s námi vždy cestuje pár kostiček lega a nějaký ten traktor, se kterými se dá leccos vykouzlit. 🙂 Navíc jsem vypozorovala, že s menším výběrem hraček si dokáže soustředěně hrát déle, než když má desítky hraček doma v pokojíčku a přebíhá od jedné k druhé.

Na cestování s dětmi mě jako mámu baví i to, že SI S NIMI NEMUSÍM HRÁT celé dny doma a pořád vymýšlet nějakou zábavu. Co si budeme povídat, my dospělí už nejsme totálně u vytržení z traktůrků a Filly koníčků a není naší přirozeností hrát si.

Na cestách jsou děti součástí našeho života, zábava se objevuje s tím, jak prožíváme naše dny, někdy se přizpůsobujeme dětem, jindy ony nám, ale vždy jsou děti součástí našeho života a nejsme to my dospělí, kdo bychom museli celé dlouhé hodiny stavět doma v pokojíčku kostičky z lega.

Objevujeme s dětmi svět a užíváme si to spolu. A to mě baví.

Kam cestovat s dětmi

Asi nejjednodušší odpověď je: Kam vás vaše srdce táhne. 🙂

Procestovali jsme asijské pláže, evropská města, floridské zábavní parky i Himálaje. Každá destinace nabízí něco jiného a záleží na vás, jaké máte preference a co si od své cesty slibujete a také jaké máte případné obavy.

Já jsem se na počátku našeho cestování mimo Evropu panicky bála hadů a hmyzu. Proto naše první cesta v zimě do tropů vedla na Mauricius. To je takový ráj, ve kterém nenarazíte ani na nebezpečné komáry, ani na hady, pavouky nebo břišní tyfus. Ceny tomu odpovídají.

Každopádně přes AirBnb se dají najít krásné byty za příjemné ceny a Mauricius má krásnou přírodu i zajímavou kulturu.

Když jsme se otrkali, vyrazili jsme na Bali. To má surfařsko-hipsterskou atmosféru, a pokud milujete vajíčka s avokádem a celodenní chill s občasnou prací na vašem MacBooku, pak je pro vás právě Bali. Není to úplně destinace pro děti, ale pokud vás to tam táhne, děti se přizpůsobí. 🙂

Pokud chcete komfort na míru turistům, kýčovitě krásné pláže a asijskou atmosféru a nevadí vám větší množství turistů, vyražte do Thajska. Na většině thajských ostrovů jsou tropické nemoci ojedinělé a hygiena je cestovatelům nakloněna.

S dětmi je to totální ráj. 🙂 A nemusíte se bát ani několikadenní zastávky v Bangkoku.

Pokud chcete komfort na míru turistům, nicméně chcete klid a prázdnou pláž a nebojíte se trochy dobrodružství, vyražte do Barmy. Kromě pláží nabízí bohaté kulturní dědictví plné dobrodružství, nedávno jsem o cestování po Barmě psala článek tady.

Pokud chcete zábavu pro děti a jste akční a zároveň chcete totální bezpečnost po všech stránkách, vyražte na Floridu. Připravte si podstatně větší rozpočet než do asijských zemí a těšte se na kupu zábavy.

Pokud chcete jen tak zevlit u bazénu, koukat na dokonalou pláž a nepotřebujete vystrčit nohy z hotelu, vyražte do Karibiku, třeba do Dominikánské republiky.

Pokud chcete destinaci, která není daleko, je naprosto bezpečná pro děti a skýtá spoustu zábavy a zároveň máte trošku větší rozpočet na dovolenou, vyražte do Dubaje.

A pokud milujete hory… Nebojte se vzít své děti do Nepálu. Jediné, na co berte ohled, je nadmořská výška a naplánujte si trasu tak, ať nepřekročíte cca 3 200 m n. m. Vhodný je například turisty oblíbený týdenní trek na PoonHill a zpět okruhem přes Gandruk.

Nižší hory v kombinaci s hustou buddhistickou kulturou vám pak nabídne i Bhútán, který má navíc služby pro turisty na velmi vysoké úrovni, a s ročním Juráškem jsme si to tady užili.

Samozřejmě i Evropa nabízí krásné hory a Alpy nebo třeba hory na Madeiře s dětmi zvládnete, pokud s nimi chodíte na hory i v Česku.

A pokud milujete evropskou kulturu, tak tady celkově není kam šlápnout vedle. 🙂 Španělsko, Itálie, Francie, Řecko… tyto země jsou z cestovatelského hlediska pohodlné a poskytnou vám vše, co potřebujete.

A pokud máte jakýkoli další cestovatelský sen?

Nebojte se do něj zahrnout své děti. Rozhodně budete muset upravit program a nejspíše i náročnost. Je jasné, že s dvouleťákem nepolezete na pětitisícovku. 🙂 Nicméně je mnoho míst a mnoho dobrodružství, které na první pohled vypadají nemožné a lákají k oblíbené větě…

„Až děti vyrostou…“

… a přitom do nich děti jde krásně zahrnout a prožít úžasný a nezapomenutelný čas spolu.

A pokud cítíte, že do vašeho cestovatelského snu děti nezapadají, tak prostě vyražte sami. 🙂 I to občas děláme. Teď, co máme Juráška a kojím, tak ne, ale s většími dětmi ano. Například na trek kolem Annapuren v roce 2014 jsme je nebrali. Můj muž byl například takto loni sám v Hongkongu, a až se vydáme na Mont Blanc, Jurášek si užije pár dní v údolí s babičkou a dědou.

Pokora, vděčnost & feeling alive

Splněný cestovatelský sen vám nepřinese trvalý klid v duši ani věčné štěstí. Ať odcestujete kamkoli, vždy si s sebou vezete svou hlavu plnou myšlenek, zkušeností a taky strachů. A ať se vrátíte odkudkoli, ta hlava je pořád s vámi.

Proč to říkám? Možná proto, že spousta lidí kouká na usměvavé fotky a zážitky z cest a myslí si, že žijeme nějaký nedostižný život plný slunce a štěstí. I my máme své výzvy, temná údolí a dny, které stojí absolutně za prd. I na cestách nás potkává špatná nálada, slzy a nejrůznější překážky a výzvy.

No a? O tom je život. O prožívání toho dobrého i toho zlého.

Každopádně nás každá cesta posouvá nejen fyzicky, ale taky duševně. Vždy se vrátíme o kus bohatší. Bohatší o prožitky a zkušenosti, které v nás zůstanou navždy.

A tři zásadní emoce, které prožíváme na cestách nejčastěji: POKORA, VDĚČNOST A POCIT, ŽE OPRAVDU ŽIJEME NAPLNO.

A to jsou hodnoty a emoce, které chci svým dětem do života předávat. 🙂

A co vy a vaše cestování s dětmi?

Jak jsem psala na začátku, vyberte si z mého článku právě to, co hledáte a potřebujete, klidně jednu věc nebo jednu radu, která vám pomůže třeba snadněji prožít let letadlem na dovču v Dubaji anebo odhodit obavy z hygieny nebo ztráty rytmu, až s ročním dítkem poprvé pojedete v létě k moři.

Pokud vám jedna rada nebo jeden AHA moment v tomto článku pomůže, splní to můj záměr. 🙂

♥  Šťastnou cestu. ♥