Barma, Myanmar: Jak jsme se zamilovali do země tisíců pagod

Kde to je? To musím vidět! Barma? A to je kde? Prstem jsem kroužila nad glóbusem, a na mapě hledala, kde se tohle zvláštní místo nachází.

Do té doby jsem měla jen mlhavou představu o této zemi a následně i obavu, že sami bez průvodce to nedáme a nemá cenu do takové země jezdit.

O rok později jsme vyrazili za dobrodružstvím. Sami, bez průvodce, jen s tipy, které jsme objevili na internetu a z velké části na profilech našich cestovatelských přátel na Instagramu. V plánu bylo 7–10 dní, nakonec jsme zůstali 17. 😀

Balóny nad Baganem byly nakonec jen třešničkou na dortu prožitků z Barmy a jedna fotka v časopise nám otevřela dveře do země, která se hluboce dotkla mé duše.

Plánujete taky cestu do Barmy – Myanmaru? Nebo se chcete jen inspirovat a zasnít? V tomto článku najdete:

1. Barmský Cestopis: Jak probíhalo naše barmské dobrodružství a co rozhodně stojí za to vidět.
2. Jak to je s bezpečností v Barmě / Myanmaru?
3. Jsou potřeba nějaká očkování nebo speciální přístup z hlediska zdraví?
4. Má cenu jezdit do Barmy / Myanmaru s dětmi?
5. Pláže a podnikání z pláže: Barma vs. Thajsko.
6. Kde jsme zatím nebyli a stojí to za zvážení.
7. Je potřeba vízum? Kde ho sehnat?
8. Jak se do Barmy / Myanmaru dostat? Jak se přepravovat po Barmě?
9. Jak se ubytovávat v Barmě, když cestuji bez cestovky?

Naše cesta Barmou začala v Yangonu (Rangún)

Do Barmy jsme přiletěli v rámci našeho cestování po jižní Asii ze Singapuru a přistáli jsme v Yangonu, což je poměrně velké město v jižní části s velkým moderním mezinárodním letištěm. Město, ve kterém se potkává moderní svět s tradicí. Obchoďáky jako v Evropě uprostřed typických asijských uliček s nádechem kolonialismu.

Teplota vzduchu na konci února byla 37 °C… Na první pohled nás to zaskočilo, a tak jsme první odpoledne v Barmě strávili u hotelového bazénu a aklimatizovali se na místní podnebí. Překvapivě to nebylo tak děsivé a zvykli jsme si velice rychle. 🙂

Yangon nabízí širokou škálu ubytovacích možností od těch velmi levných až po luxusní. My jsme se ubytovali v čerstvě otevřeném hotelu Pan Pacific v centru města.

Naše první kroky vedly… ehm, no. Přiznám se. 😀 Naše první kroky vedly na trh. Uprostřed města se nachází typické a velmi známé tržiště Bogyoke Market, kde nakupují jak místní, tak turisti a najdete tady širokou škálu suvenýrů.

Já jsem vyrazila za oblečením. Když se chci do daného místa ponořit naplno, oblíkám se v souladu s ním. V Dubaji bych si nedovedla představit vyrazit do ulic v minisukni a užívala jsem si dlouhé šaty a vysoké podpatky.

Na Bali jsem naopak lítala na motorce v crop topu a ani se nemalovala. Na Floridě jsem nosila tříčtvrťáky a vytahané tričko (Amerika 😂).

No a v Barmě jsem se cítila žensky a ponořená do hloubky tradic a sebe sama a hned první den jsem se oblíkla do místní tradiční longyi. Jen jsem si nemohla vybrat barvu… takže jsem si koupila hned čtyři. 😀 😀 😀

Trošku mě překvapilo, že mi prodavačka prodala vlastně jen kus látky… Ale vzápětí mě zavedla o patro výš v jedné z částí Bogyoke market, kde parta holek během 10 minut z látek udělala sukně a zaplatila jsem jim za ušití asi 30 Kč…

Když teplota vzduchu začala padat blíže ke třicítce, vydali jsme se obhlédnout nejnavštěvovanější místo ve městě, kterým je Schwedagonská pagoda. Říká se, že je na ní více zlata než ve všech britských bankách dohromady.

Atmosoféra kolem Schwedagonské pagody byla taková zvláštně chaotická. Jsme zvyklí na stupy tibetského buddhismu, které se obchází jedním směrem, u toho točíte mlýnky a člověk se dříve nebo později ponoří do meditace společně s dalšími obcházejícími.

Tady panovala spíše taková společensky uvolněná atmosféra, lidé chodili dokola všemi směry, někteří se modlili na desítkách míst, která tady byla, do toho hrála jakási mantra, cinkaly zvonečky…

Další z míst, která stojí za to v Yangonu navštívit, je místní ležící Buddha – Chauk-htat-gyi Buddha Temple. Je snad ještě větší než ten bangkocký a nepotkali jsme u něj žádného turistu. Navíc výhled do okolního města promíchaného s džunglí působil jako z filmu.

Yangon (Rangún) má v sobě velký nádech britského kolonialismu, a když to chcete zažít na vlastní kůži, musíte do hotelu Strand na high tea.

Projdete dveřmi a ocitnete se v dobách Kiplinga nebo Willyho Foga… Atmosféra hotelové kavárny je doladěná dobovými fotkami, které vám tyto časy přiblíží ještě více.

Pokud si rádi užijete trochu luxusu, odpolední čaj o páté v hotelu Strand rozhodně stojí za to.

Pokračujeme na Inle Lake

Po dvou dnech v Yangonu jsme se přesunuli na další místo, které musíte vidět a zažít, když cestujete po Barmě. 🙂 A tím místem je Inle Lake.

Z Yangonu jsme přiletěli na letiště v Heho, kde jsme si po výstupu z letištní budovy domluvili odvoz taxíkem až k jezeru. Z letiště jsme zaplatili za hodinovou cestu k Inle Lake autem 40 000 kyatů (610 Kč) a na cestu zpátky jsme se s taxikářem domluvili na 35 000 kyatů (540 Kč), protože už nemusel platit provizi zprostředkovateli na letišti.

Při vjezdu do lokality Inle Lake počítejte s turistickým poplatkem 13 500 kyatů na dospělou osobu, což je přibližně 200 Kč. 

Lokalita je připravena na turisty a otevřela se jim přibližně před sedmi lety. Cizinci ji ale zatím znají asi jen velmi vzdáleně, a tak jsme v krásném a novém hotelu byli téměř sami.

První den na Inle Lake jsme si půjčili lodičku i s pánem, který sice neuměl ani slovo anglicky, ale provezl nás důkladně.

Zanechalo to ve mně spoustu dojmů. Připadala jsem si jako v dokumentárním filmu, hozena do totální autenticity prostředí, které jsem si do té doby nedovedla ani představit.

Lidé žijící na domech z kůlů na okraji jezera, bez přístupu k tekoucí vodě, s omezenými zdroji elektřiny, nicméně milí, pracovití. Cítila jsem takovou pokoru k životu a tomu, v jakých podmínkách lidé dokáží žít a jak umí využít ty podmínky na maximum.

Zároveň jsem si uvědomovala, v jakém bohatství a hojnosti žijeme my u nás v Evropě, a snad poprvé na cestách jsem měla chuť si od těch lidí kupovat jejich výrobky a „suvenýry“ proto, abych tyto lidi podpořila, a děkovala jsem za tu možnost sdílet kousek svého života s tím jejich.

Domečky na kůlech tvoří na Inle Lake celé vesnice. Obyvatelé se moc nenachodí… nemají kam. Musí se všude přepravovat na loďkách. U domů vidíte ženy, jak si myjí v jezeře vlasy, perou prádlo, do toho ve vodě skotačí kluci a rybáři vyjíždějí na podvečerní lov. Trhy i zahrady, všechno tady plave. Úplně jiný svět.

– „Kolik tady tak míváte dětí?“
– „Čím více, tím lépe. V rodině je pak alespoň více pracovníků.“

V této výrobně stříbra, která je na fotce níže, jsme hned pochopili, co je tím myšleno. Celá rodina se podílela na výrobě stříbrných šperků od jakési separace stříbra z nerostu až po krásné tradiční náušnice. 🙂 Paní drží v ruce kámen, ze kterého kluk napravo to stříbro extrahuje.

Tradičním řemeslem na Inle Lake je tkaní. Bavlna, hedvábí, a dokonce lotosové vlákno, z toho všeho se tady tkají krásné látky, převážně pro tradiční oblečení, krásné sukně, ale taky šátky a nebo i roucha pro mnichy. Jurášek se hned zapojil do výroby. 😀

V jedné z výroben tkaly ženy z horské oblasti Šánského státu, do které se jako turista v podstatě nedostanete, a tak nejspíše pouze tady můžete vidět ženy z kmene Padaung s dlouhými krky.

Je mnoho vysvětlení pro tuto netradiční ozdobu. Jedno z nich je, že v této lokalitě žijí tygři, kteří jdou člověku po krku. Tradičně je to tedy ochrana, kterou dívky dostávají už v devíti letech a váží v plné parádě až osm kilo.

Holt jiný kraj, jiný mrav a stejně tak i ideál krásy, který v jednotlivých zemích je. Člověk je hned zase o kus vděčnější za to, kde se narodil. 🙂

Na Inle Lake už vzniklo i pár restaurací pro turisty, a tak i my jsme se lodičkou nechali přivézt do jedné z nich a dali si tradiční jídlo. Na fotce dušená rýže se zeleninou a kuřetem zabalená v lotosovém listu.

Nikdy mě nenapadlo, kolik využití může mít lotosový květ. Člověk zná jen to hezké a viditelné – květ samotný. Ten se tradičně nosí do chrámů. Co jsem ale nevěděla, že ze stonků se dají dělat vlákna podobná hedvábí a tkají se z nich luxusní látky a list se využívá v kuchyni pro příjemně aromatickou přípravu jídel.

Stejně jako místní lidé jsou exotikou pro nás, my jsme naprostou exotikou pro ně. Vidět blonďaté modrooké dítě je pro většinu místních stejně uchvacující jako pro nás děti asijské.

A tak jsme jako vždy byli středem pozornosti a cílem foťáků a telefonů lokálních lidí. Úsměvů a nadšení, které může jedno dítě vyvolat za jeden den, bylo nespočet, řekla bych v řádu desítek.

Druhý den na Inle Lake jsme jeli prozkoumávat protější břeh. Lodí jsme se nechali převézt přes jezero do vesnice, odkud jsme se chtěli přesunout k asi kilometr vzdáleným horkým pramenům Khaung Daing a místní pagodě na kopci.

Bylo vedro, a tak nějak jsme netušili, kam jít. Jirka to ale poměrně rychle domluvil s partou barmánců u cesty, a než jsem stačila mrknout okem, už jsem seděla na motorce a vezla se směrem k vytyčenému cíli. Trochu jsem se bála, když jsem sama s Juráškem seděla za úplně cizím chlapem. Nicméně velmi brzy jsme v Barmě pochopili, že tady se není čeho bát.

Místní lidé jsou velmi milí, a když mohou pomoci, pomohou velmi rádi. Mladý barmánec mě vysadil u horkých pramenů a jel zpátky pro Jirku. V rozpáleném dni to byla opravdu velká pomoc.

Nejdříve jsme navštívili místní pagodu a rozhlédli se po okolí a pak šli omrknout horké prameny, které byly sakra horké. 🙂 Zvláštní atmosféru dokreslovalo pole v pozadí, na kterém orali půdu voli a jezdily traktory.

Mimochodem, u horkých pramenů jsme zapomněli botičky, protože jsme dávali Juriho do šátku a tak nějak jsme se zapomněli rozhlédnout…

Přišli jsme na to až o hodinu později na lodi na druhé straně jezera. Koupit nové by asi šlo na dospělého, ale ne na dvouleťáka, a tak nám nezbylo nic jiného než vyslat zpět k horkým pramenům posla, aby nám je dovezl, což vyšlo téměř stejně jako kupovat nové boty… 😀 (20 USD), ale boty byly zachráněny. 😀

Večer jsme se vydali na jezero ještě jednou – podívat se zblízka na místní rybáře.

Fascinuje mě, jak jsou lidé kreativní a v každém prostředí umí vymyslet nejrůznější zlepšováky a postupy…

Na jezeře Inle Lake, které je veliké rozlohou, ale jinak poměrně plytké, loví rybáři ryby do speciálních sítí ve tvaru zvonu, a aby na ryby viděli, musí u toho stát, a tak pádlují nohama! 😀 Je to dosti unikátní.

Video je k vidění v archivu barmských stories na mém Instagramu @podnikanizplaze.

Balóny nad Baganem

Z Inle Lake jsme se po třech dnech přesunuli zpět na letiště v Heho a odtud letecky do Baganu, na letiště Nyaung-U. Hned na letišti je potřeba zaplatit turistický poplatek 25 000 kyatů na 7 dní (cca 385 Kč). Dostanete kartičku (vstupenku), kterou je potřeba u sebe mít, až budete prozkoumávat Bagan.

Bagan je starobylé město v Barmě, kde je na 100 km² přes 2 000 vesměs opuštěných chrámů a pagod, které zvou k výpravám, objevování a zkoumání. Něco pro dobrodruhy! Já jsem byla totálně nadšená a ve svém živlu.

Nepamatuju si, kdy naposled mě něco tak intenzivně tahalo ven z postele už v šest ráno jako touha prozkoumávat toto přes tisíc let staré místo se zvláštní energií a vidět paprsky vycházejícího slunce odrážet se od prastarých chrámů, nad kterými se vznáší létající balóny.

Každá pagoda nebo chrám byly jiné, v každém se ukrývaly trochu jiné sochy Buddhy, v některých byly starodávné malby z dob 12. století znázorňující každodenní život barmánců stejně jako výjevy ze života Buddhy.

Slunce prosvítá malými okny, ticho, vedro, se zatajeným dechem vstupujete dovnitř s tím, co asi objevíte a taky jestli nešlápnete třeba na nějakého hada… 😀

Pokud něco turisty do Barmy láká, pak je to právě Bagan. Přesto jsme neměli pocit, že by to tu bylo nějaké přeplněné.

Sem tam jsme potkali osamělé turisty na motorce nebo v povozu, ale jinak to byly jen desítky místních lidí, u velkých hlavních chrámů možná i stovky, ale když jsme chtěli hezký západ slunce, dala se najít i místa, kde jsme byli v podstatě sami.

Když vyrazíte mezi chrámy a pagody v podvečer okolo 17.–18. hodiny, ve velkých chrámech potkáte především místní. Obyvatelé Myanmaru jsou převážně buddhisté a baganské pagody v sobě často ukrývají sochy Buddhy v nejrůznějších provedeních a často i pozicích.

KULTURNÍ VSUVKA 🙂

Určitě si všimnete, že místní se po vstupu do chrámu nebo v okolí pagod či jiných posvátných míst třikrát klanějí. Barmánci to dělají tak, že pokleknou, dotknou se svého čela, úst a srdce a následně se dotknou čelem podlahy, a toto zopakují třikrát. 

Pokud chcete prožít ještě více místní kulturu, vyzkoušejte si to taky. Nebojte se, nebudete divní ani trapní. 🙂 99 % lidí okolo vás jsou lokálové, kterým naopak přijde zvláštní, pokud to neuděláte. 

Nám Evropanům přijde klanění divné. Máme s ním spojen jakýsi pocit podřízenosti a uctívání, na posvátném místě navíc uctívání čehosi nadpřirozeného. Tyto emoce ale v buddhistickém klanění vůbec nehledejte. 

Buddhisté se neklanějí Buddhovi, ale klanějí se pro vyjádření pokory k moudrosti, kterou si všichni neseme sami v sobě. Poklonou před sochou Buddhy se člověk klaní svému vlastnímu buddhovskému potenciálu v sobě. A každý vám asi řekne trošku jiný výklad, a v podstatě je jedno, který je ten správný, protože nic nemá význam, dokud tomu sami význam nedáme. 

Takže ten můj výklad buddhistických poklon, který jsem si vytáhla ze všech návštěv buddhistických zemí a sledování místních tradic, je, že se dotknu svého čela, úst a srdce a třikrát se pokloním a připomenu si:

• Poprvé, že mé myšlenky, slova i pocity slouží pro dobro všech cítících bytostí.
• Podruhé, že mé myšlenky, slova i pocity slouží pro dobro mé rodiny.
• A potřetí, že mé myšlenky, slova i pocity slouží pro dobro mě samotné.

Vnímám to jako akt vděčnosti a pokory k životu a sobě samé a socha Buddhy je tady jen pro připomenutí dokonalosti, kterou v sobě všichni máme, když odložíme bokem své ego, touhy a chtíče.

Konec kulturní vsuvky. 🙂

A pak ty očekávané balóny nad Baganem…

Pro Bagan jsou typické létající balóny a za těmi jsme tam přijeli. Hlavně tedy vidět je nad Baganem, ale když už jsme tam byli, musela jsem zažít i samotný let. 🙂

Letěla jsem se společností Balloons Over Bagan, která lítá nad Baganem už od roku 1999, a zkušení piloti z celého světa jsou opravdoví mistři. Ten, se kterým jsem letěla já, lítá už 29 let a vzlet i přistání byly jako do bavlnky a řekla bych na metr přesně tam, kde přistát chtěl, protože kousek od místa přistání už byla nachystaná snídaně.

Na motorce jsme se mezi baganskými chrámy proháněli několik dní

„Zaboč třeba támhle doprava k tomu chrámu,“ navigovala jsem Jirku, který nás na elektrické motorce vezl prašnými cestami po Baganu.

Dorazili jsme před chrám a k našemu překvapení byl zavřený. Odkudsi se vynořil mladý kluk: „Chcete dovnitř? Mám klíče.“

Nepřístupný chrám a on má klíče… Jasně že chceme dovnitř. 😀 Posvítil baterkou do temnoty uvnitř chrámu na majestátní sochu Buddhy a vyplašil rodinku netopýrů.

Jurášek naši fascinaci temným chrámem nesdílel a se svými traktory měl jasný záměr – hrabat se v prachu a písku před chrámem. „Pohlídám ho,“ nabídl se kluk s klíči.

Mezitím přiběhla jeho sestra a velmi dobrou angličtinou nám začala vysvětlovat, co v chrámu najdeme a že jej objevil její táta před dvaceti lety a od té doby tam žijí. Celá rodina, pět dětí, v dřevěné chýši nalepené z boku chrámu. Provedla nás celým chrámem a udělala nám výklad ke starobylým malbám na zdech z 12. století.

Strávili jsme tam další hodinu, Juri si hrál s dětmi a pak nejstarší brácha pustil na mobilu Mášu a medvěda v ruštině a nejmladší děti nadšeně koukaly…

Můžete bydlet v luxusu s okny, topením a teplou vodou, anebo v dřevěném domku bez koupelny i oken a sledovat stejné pohádky, filmy i sociální sítě.

Miluju setkávání s reálným životem na cestách a děkuji. Za to, kde jsem se narodila a jaký život žiji. A mám úctu k lidem, kteří mají úsměv na tváři a otevřené srdce jako tahle barmská rodinka.

Přelet do Ngapali Beach – západní pobřeží Barmy

Nevěděli jsme, jak dlouho v Baganu budeme. Původně jsme se odtud měli už přesunout do Yangonu a pak na vietnamský plážový ostrov Phu Quoc. Ale nakonec jsme změnili plány.

Bylo asi tak 11 hodin dopoledne, Jirka ještě snídal… Já jsem v pokoji dodělávala nějakou lekci do kurzu a řekla si, že mrknu na letenky na některý z dalších dnů. Baganu jsme už byli nasyceni.

A zjistila jsem, že jedno letadlo směrem do Ngapali – barmská nejdostupnější pláž – letí už za dvě hodiny!

Nastala AKCE. Během deseti minut jsem měla sbaleno, Jirka zajistil na recepci, aby zavolali na letiště a zjistili, jestli letenku můžeme koupit přímo tam. Mohli jsme. Tak jsme naskočili do taxíku a za dvě hoďky už stáli před letadlem. A za čtyři hoďky už jsme si hráli na pláži… 😀

Jak si představujete dokonalou pláž?

Já přesně takto… světlý písek, lemovanou palmami, žádné odpadky nebo davy německých turistů a přitom není v divočině daleko od civilizace, 🙂 k tomu teplé moře, milí lidé okolo…

Objevila jsem ji teprve v Barmě, a překvapilo mě to.

Jedna z geniálních věcí na Barmě je, že je otevřená turistům naprosto nově a jsou tady hotely, které se dostavěly teprve před pár měsíci. Krásné, luxusní a za poměrně levný peníz v porovnání s dalšími okolními jihoasijskými turistickými destinacemi.

Barma možná skrze média může působit jako stát, ve kterém stále probíhají nepokoje a není zde úplně bezpečno. To je pravda. Tyto nepokoje probíhaly jen pár set kilometrů severně od nás v Arakanském státě a je to vlastně podivný pocit, že vy koukáte do moře na krásné pláži a víte, že o pár set kilometrů dále žijí lidé ve strachu, jestli jim někdo nevypálí vesnici.

Nicméně toto si Barmánci řeší mezi sebou a do těchto oblastí se turisti nedostanou a v podstatě se jich to netýká. V ostatních oblastech je bezpečno a neměli jsme pocit ohrožení.

Popravdě, nikde v Asii jsme se zatím tak bezpečně necítili. Mohli jsme nechat věci jen tak válet se na pláži, a ještě nám je hlídali. Cítili jsme se bezpečně při komunikaci s místními i při přesunech auty, taxíky a podobně.

Všude jsme narazili na velmi milé lidi, kteří by se klidně i rozkrájeli, aby vám vyšli vstříc. Nikdo se nás nesnažil „ojebat“ cenou, okrást, v podstatě všude se na nás usmívali. Příjemní lidé.

Nechci rozhodně Barmu nijak idealizovat. Asi kdekoli na světě se můžete setkat s lidmi dobrými a s lidmi zlými. Každopádně náš celkový dojem byl milý, a pokud bych měla odpovědět na dotaz, zda je Barma pro turisty bezpečná, pak z mého pohledu ANO.

Podobně jako v jakékoli další zemi třetího světa, i tady je fajn coby turista dbát na základní cestovatelská doporučení: pít pouze balenou vodu (kterou jsme v hotelech dostávali zdarma), mýt si zuby i ovoce ideálně balenou vodou, mýt si ruce před jídlem. Narozdíl od Thajska jsme si tady netroufli jíst na ulici a ani nás to nijak nelákalo. Z hlediska hygieny nám to tady přišlo velmi podobné jako kdekoli jinde v okolních státech.

Vím, že lidé často při cestách do těchto zemí řeší očkování proti žloutence, břišnímu tyfu apod. Můj názor je, že pokud se vyloženě nepohybujete v neturistických oblastech mimo civilizaci, pak je větší pravděpodobnost, že dostanete žloutenku na nějakém českém fesťáku nebo dětském táboře než v Asii.

Teď trošku přeháním. Záměrně.

V Asii žijí lidé stejně jako my. Samozřejmě jsou vybaveni svým imunitním a zažívacím systémem trochu jinak než my. Nicméně není to tak, že když se dotknete nebaleného jídla, okamžitě umíráte na choleru.

Je fajn používat zdravý rozum, dbát na hygienu, ale zároveň se toho nějak neděsit.

ALE… přes to všechno jsme se poprvé za několik let na cestách setkali se závažnějším zdravotním problémem.

Jirka dostal zničehonic vysoké horečky a začalo mu být zle. Doma by to vyležel a asi bychom tomu nepřikládali zvláštní význam.

V Asii jsme jako správní turisti začali lehce panikařit. Tedy já jsem začala lehce panikařit, Jirkovi bylo tak zle, že na to neměl energii. Prostudovala jsem si všechny horečky dengue, malárie, tyfusy, cholery a zjistila, že má asi úplně všechno! 😀

Jirka si vzal Paralen, horečky klesly, ale i přesto jsme si nechali zavolat do hotelu doktorku, která si přibrala na pomoc i svou sestru, která za ní byla zrovna na návštěvě z Austrálie a byla také doktorkou. Tak jsme měli bonusovou péči. 😀

Nad naší panikou z horečky dengue se lehce pousmály s tím, že není sezóna a že to je prostě jen obyčejná viróza v kombinaci s velkým vedrem a dusnem, na které nejsme zvyklí. Daly Jirkovi rehydratační soli a druhý den už zase běhal jako laňka. 🙂 Stálo nás to 60 USD.

A tak aspoň víme, že i daleko od civilizace se najde lékařská pomoc, a zpaměti máme nastudovány příznaky všech existujících tropických nemocí, které mimochodem jsou poměrně shodné i s chřipkou a viry, které jsou běžně k dostání v našich končinách.

Komáry si ovšem vždy v těchto zemích hlídáme

Do Barmy jsme jeli v období sucha, které probíhá v našich zimních měsících až do dubna. Je vedro, a tak je možná trochu náročnější cestovat, ale komárů bylo opravdu maličko.

I přesto jsme se důsledně mazali repelenty, obzvláště v oblasti Inle Lake, kde komáři byli. Zároveň zde byly v hotelu moskytiéry. V případě cestování v období dešťů bych si hotel vybírala právě na základě toho, zda má, nebo nemá moskytiéru nad postelí.

Mluvila jsem o tom i s místními a potvrdili mi, že při západu slunce zavírají okna, komáry hubí elektrickými pálkami a spí pod moskytiérami.

Zároveň pokud cestujete v období, kdy jsou komáři aktivní, je fajn chodit při východu a západu slunce co nejvíce zahalení a odkryté části těla mazat.

Očkování nepotřebujete, protože proti většině nemocí přenášených komáry stejně očkování neexistuje.

Co doporučuji sbalit si do příruční lékárničky:

• Paralen nebo jiný lék pro snižování horečky – pozor, Ibuprofen, Brufen nejsou vhodné při tropických horečkách typu dengue.
• Orální rehydratační soli – v případě zvracení nebo průjmů vypijte 1 litr denně.
• Lék na průjem – poraďte se v lékárně, černé uhlí na cestovatelské průjmy nezabírá.
• Rozpustný hořčík – pomáhá v případě fyzické únavy po náročnějších výkonech, stejně tak pro doplnění minerálů ve velkém vedru nebo prostě po fakt náročném dni. My jej taháme s sebou úplně všude a pijeme ho poměrně pravidelně.
• Vitamín C – podpoří vaši imunitu. My jej bereme především před cestou, v průběhu cesty a následně v dny, kdy se cítíme lehce oslabení, máme náročnější program a podobně.
• Probiotika – je fajn začít brát už týden před cestou do Asie, připraví váš zažívací systém na případný boj s nežádoucími návštěvníky. 😀 Poradila nám to dětská doktorka. Nedodržujeme vždy, ale je to dobrý tip.
• Desinfekce na ruce – my už to docela flákáme a tentokrát jsme na cestách po Barmě desinfekci nepoužívali, nicméně když jsme začínali jezdit do Asie, bez desinfekce na ruce bychom se nenajedli.
• Oblíbená homeopatika – pokud jste zastánci šetrnější medicíny a máte zkušenosti s homeopatiky, promyslete si před cestou, která by se vám mohla hodit, a nakupte si je předem, rozhodně stojí za to přibalit si nějaké právě na horečky, průjmy a taky rýmy z klimatizace.

Rozhodně ano. 🙂 Samozřejmě záleží na tom, jak moc jste cestovatelsky zběhlí, co očekáváte a jaké máte plány. My jsme celou cestu po Barmě absolvovali s dvouletým Juráškem.

V Baganu si každý z nás našel vyžití pro svou vášeň. My pro tu objevitelskou, Juri pro tu stavitelskou… Takže pokud by vás zajímalo, kdo stojí za pagodami v Baganu, je to tento stavitel… 😀

Pláže v Barmě byly dokonalé a Jurášek byl ve svém živlu. Takže pokud uvažujete nad nějakým tím plážovým časem se svými dětmi, Ngapali Beach vás ani vaše děti rozhodně nezklame.

Věřím, že cestování dětem otevírá obzory, učí se spoustě nových věcí a je to úžasný způsob, jak si užít společný čas a nasbírat zážitky na celý život.

Thajsko a Barma jsou hned vedle sebe, takže možná si říkáte, jaké tady můžou být pláže? V Thajsku je turismus rozvinutý už dobrých 25 let a vzhledem k příznivé politické situaci a milé kultuře je tak Thajsko stále více oblíbené u turistů nejen z Česko-Slovenska, ale především Německa a Ruska.

Když jsme letos byli v Thajsku, měli jsme pocit, že je tam každý a nebo se tam každý v nejbližší době chystá.

A to může být něco, co některým lidem vadí. Přiznám se, že coby introvert inklinuju více k prázdným plážím, tichu a klidu. A stovky německých a ruských turistů mi v Thajsku lehce kazily dojem.

A to je právě ten kontrast. Barma je ještě turisticky v plenkách, a i když jsme byli na nejnavštěvovanější pláži – Ngapali Beach, byla v podstatě prázdná. V hotelu s námi byly obsazeny asi 4 další pokoje. Na pláži je spousta dalších resortů, ale i tak jsme měli pocit naprostého klidu.

Co jsme zatím neprozkoumali, jsou pláže na jižním cípu Barmy. Na fotkách se nám velmi líbila příroda v oblasti Myeik, nicméně tam turismus zatím nedosáhl téměř vůbec a možnosti ubytování tomu odpovídaly, takže jsme se vzhledem k Juráškovi rozhodli, že tuto část Barmy si necháme na příště.

Každopádně pokud se do Barmy pouštíte s dobrodružným duchem, pak tato oblast stojí za prozkoumání a nabídne vám podobnou přírodu jako thajské ostrovy Phuket a Phi Phi, nicméně s téměř nulovým počtem turistů.

A jak přeje Barma plážovým podnikatelům? 🙂

Základní potřebou podnikatele z pláže je internet. My jsme byli v době naší návštěvy Barmy už dva měsíce na cestách a běžel nám v tu chvíli osmitýdenní online kurz Podnikání z pláže a ve stejnou dobu také šestitýdenní kurz Plážová přípravka.

V obou kurzech dohromady bylo v letošním ročníku přes 1 200 lidí, což znamenalo každodenní péči a odpovídání na dotazy, a tedy i nutnost připojení k internetu.

Navíc jsme potřebovali natočit ještě několik nových videí a nafotit fotky na blog. Mezi objevováním krás Barmy jsme tedy i poměrně hodně tvořili a pracovali.

Krásné na online podnikání ale je, že můžete být kdekoli na světě a mít kancelář třeba s takovýmto výhledem… A je jen na vás, kdy budete pracovat a tvořit a kdy budete cestovat a objevovat svět.

Už na letišti jsme si koupili místní SIM kartu, kde nás vyšlo 5 GB v přepočtu asi na 200 Kč. Téměř všude bylo poměrně kvalitní pokrytí a internet fungoval skvěle. Samozřejmě ve většině hotelů navíc byla wifi s poměrně dobrým připojením, které umožňovalo i pomalejší upload videí.

Když nám po dvou týdnech došla data, Jirka dokupoval 2 GB za 40 Kč v takovém dřevěném domečku u cesty. 🙂 Vždycky se nad cenami internetu v asijských zemích musíme pousmát, internet je tam totiž opravdu levný.

A co se týče natáčení a focení, rozhodně jsme si užili prázdné pláže, na kterých nás nic nerušilo, a když jsme potřebovali natáčet v době, kdy Jurášek zrovna nespal, dokonce nám jej spontánně pohlídali místní, kteří si hned začali hrát s jeho traktůrky. 😀 No a nebo natáčel s námi.

Kromě výše zmíněné oblasti Myeik a souostroví Myeik v jižním cípu Barmy je ještě mnoho míst, která stojí za návštěvu a která jsme v průběhu našeho 17denního tripu nestihli. Pokud se do Barmy chystáte, doporučuji si níže uvedená místa vygooglit a zvážit, zda vám zapadnou do plánů.

Jedno z nich je město Mandalay uprostřed Barmy. Zde mě lákala k návštěvě hlavně nedostavěná a největší barmská pagoda Mingun a taky U Bein Bridge – největší most z týkového dřeva na světě dlouhý 1,2 km.

Poblíž Baganu pak stojí za to navštívit posvátnou horu vulkanického původu Mount Popa, 1 518 m n. m., na které se blýská zlatý klášter. Je to jedno z velmi významných posvátných míst v Barmě.

Asi hodinu cesty na sever od letiště Heho poblíž Inle Lake se nachází další zajímavost – jeskyně Pindaya Caves vyplněné tisíci Buddhy.

V neposlední řadě mě zaujal sever Barmy a oblast Putao, kde se hory tyčí až do výšek okolo 5 tisíc metrů a člověk se tam setká s turisty nepolíbenou přírodou i kulturou. Nicméně do této oblasti je náročnější se dostat. Je nutné si předem vyřídit permity a dle informací na internetu to může trvat i pár týdnů. Každopádně tohle je jedna z věcí, které chci ještě navštívit. 🙂

Ano, do Barmy – Myanmaru je potřeba vízum. O vízum můžete zažádat online na této stránce, je potřeba zadat své údaje a naskenovanou (vyfocenou) fotku pasového formátu. My jsme si tyto fotky normálně vyfotili na mobil a nahráli je jako obrázek.

Vízum nám přišlo do druhého pracovního dne, takže opravdu rychle. Našim kamarádům, kteří do Barmy cestovali chvíli před námi, přišlo vízum do tří dnů.

Vízum můžete využít 3 měsíce od jeho vystavení a po vstupu do země platí 28 dní od vstupu do země.

Pokud je Barma vaším cílem číslo jedna a letíte do ní z Evropy, pak můžete využít klasických velkých aerolinek typu Emirates, Air France a podobně. Já si obvykle vyhledávám letenky a možné spoje na webu www.studentagency.cz a následně si ceny porovnávám s cenami samotných leteckých společností. Pokud vychází podobně, kupuji přímo na webu Student Agency. Už jsme si takto koupili desítky letenek.

Pokud je Barma součástí vašich cest po jižní Asii, pak máte dvě možnosti. Buď můžete do Barmy přijet autobusem z Thajska přes některý hraniční přechod, který je otevřený i turistům, anebo můžete opět přiletět letadlem.

My jsme přiletěli na letiště do Yangonu ze Singapuru. Létají tam také přímé lety z Bangkoku, Hanoje, Ho Či Minova města a dalších velkých asijských měst, takže po této stránce je to velmi dostupné.

Přeprava po Barmě

Tady záleží na vašem času, nárocích a rozpočtu. My jsme se především z toho důvodu, že s námi byl Jurášek a chtěli jsme mít přesuny co nejrychlejší a nejbezpečnější, přemísťovali letecky.

Za 45 minut se dostanete přes půlku země a absolvujete trasu, kterou byste autobusem jeli 7 hodin. Navíc cestování autobusem po Barmě není úplně bezpečné. Turisté taky využívají místní vlaky, což je asi dobrodrůžo samo o sobě. Nemůžu posoudit. Naši kamarádi, se kterými jsme se v Barmě potkali a kteří cestovali převážně autobusy, nebyli z této formy přepravy dvakrát odvázaní.

Letiště v Barmě, která můžete využít:

• Yangon – výchozí bod, mezinárodní letiště.
• Heho – pro návštěvu Inle Lake (následně hodinu taxíkem za 20 USD), Pindaya Caves.
• Nyaung-U – pro návštěvu Baganu (15 minut taxíkem za 6 USD), Mount Popa.
• Mandalay – pro návštěvu Mandalay, Mingun, U Bein Bridge.
• Thandwe – pro návštěvu Ngapali Beach.
• Myeik – pro návštěvu jižního cípu Barmy, souostroví Myeik.

Pro vnitrostátní lety stačí být na letišti cca 1,5 hodiny předem, někdy i méně, a doporučuji počítat s možností zpoždění. Povolená váha zavazadel pro vnitrostátní lety je 20 kg.

Pozor na to, protože při přeletu z Evropy budete mít pravděpodobně možnost váhy až 30 kg. Je fajn to pak rozložit do příručního zavazadla, pokud se rozvášníte při nákupu suvenýrů. 🙂

Ve velkých městech pro přepravu autem funguje aplikace Uber, o které jsem se už zmiňovala, a určitě je fajn ji využít.

Z letišť jsme se do hotelů přesunovali taxíkem. Většinou to byla jediná dostupná možnost přepravy z letiště s výjimkou Ngapali Beach, kde jsme přesedli do shuttle busu do hotelu Hilton zdarma a šli hotel obhlídnout a zároveň z hotelu pak šlo jet tuk-tukem dále.

Pokud si rezervujete nějaký hotel dopředu, doporučuji se vždy předem informovat, zda mají nějaký shuttle bus nebo dokážou zajistit dopravu zdarma. Pozor – pokud vám hotel nabídne nějakou cenu za dopravu, ne vždy je tato cena výhodná. Mnohem výhodnější může být právě zajištění taxíku přímo na letišti. Často jde s taxikáři i pár tisíc kyatů usmlouvat. 🙂 

My jsme pro vyhledávání ubytování ve většině případů používali portál Booking.com, kde najdete ubytování všech cenových kategorií a můžete si následně vybrat, co se vám líbí.

Tento přístup se nám osvědčil například v Ngapali Beach, kde jsme si původně našli přes Booking.com hotel Hilton, ale po příjezdu se nám vůbec nelíbil a připadal nám takový ošuntělý. A tak jsme sedli do taxíku, nechali se převézt o kousek dále do dalšího hotelu, který jsme našli na Bookingu – Art of Sand Resort, a po prohlídnutí hotýlku i jeho pokojů jsme byli nadšení a zůstali tam.

Barma a její obyvatelé se za dobu našeho cestování dotkli hluboko našich srdcí svou autenticitou a také kulturním bohatstvím, které ještě není okleštěné nějakými pravidly a hromadou zákazů.

Nemusíte na památky koukat přes mříže a zábradlí a dělit se o ně s tisícovkami turistů za zády, jako je tomu v mnoha dalších oblastech světa. Kdo to zažil, ví, že to ztrácí své kouzlo.

Fotka s balóny nad Baganem, která je v úvodu tohoto článku, vznikla brzy ráno. A víte, kolik bylo s námi v tu chvíli turistů? NULA.

Znám desítky dalších úžasných destinací na světě, kde jsem na stejné výhledy koukala se stovkami lidí za zády. A tak než jsem začala psát tento článek, chvíli jsem se bála.

Co když teď nadchnu stovky lidí, co když udělám Barmě takovou reklamu, že se z rajského místa plného autenticity a klidu stane turistická destinace a prázdné pláže už nebudou prázdnými plážemi, chrámy v Baganu se zamknou mřížemi? Asi jsem tomu teď trochu přispěla.

Zároveň věřím, že tím přispívám i místním lidem k tomu, abychom my, kdo žijeme v hojnosti a bohatství Evropy, mohli kousek této hojnosti přivézt lidem, kteří se narodili do jedné z nejchudších zemí na světě, a sdílet ji s nimi.

A můžeme si kupovat místní výrobky a suvenýry s pocitem, že sdílíme svou hojnost a dělíme se o finanční bohatství naší země s lidmi, kteří nám otevřeli bohatství kultury své země.

(Mimochodem, pokud teď nechápete, o jakém bohatství mluvím, a máte pocit, že žádné nemáte, tak pro srovnání – průměrný příjem v Barmě je 100 USD (2 100 Kč) měsíčně.)

Věřím, že když tato země a její kulturní bohatství přestály desítky let vojenské diktatury a kolonialismu, zvládne i nadcházející desítky let turismu. 🙂

A přeji Barmě, ať brzy překoná poslední záchvěvy nepokojů a politické nestability a ať si v co největší míře zachová svou autenticitu, bohatou kulturu a milé lidi.