A proč, sakra, ne?
Den za dnem je jeden jako druhý. Když se vás někdo zeptá, jaké věci vám přináší radost, už vlastně ani nevíte. Povinnosti, povinnosti, povinnosti…
Radost jste měli snad naposledy na základce, když jste místo psaní úkolů běhali po lese a domů si přinesli sem tam pěknou modřinu a dostali pár facek za to, že jste zase přišli o dvacet minut později.
Od té doby jste raději hodná holka, hodný kluk…
„To udělám až…“
„Hm, ale já teď musím…“
Takhle začínají věty, které patří mezi vaše největší zabijáky nápadů, snů i vztahů.
Čekáte na tu pravou chvíli, na tu správnou příležitost, na vlak, který nikdy nepřijede… Odkládáte rozhodnutí, slova i emoce donekonečna. Jednou se ta pravá chvíle objeví, ne?
A nechápejte mě špatně, nemám teď na mysli jen velké věci a velká rozhodnutí. Jako dát výpověď z práce, která vás nebaví, pořídit si konečně dítě nebo odstartovat při mateřské své vysněné podnikání. Čekání na správnou příležitost a odkládání věcí na „až někdy“ se prolíná našimi každodenními životy na všech bázích.
Pár příkladů...
Jedete autem z práce a probleskne vám hlavou myšlenka zastavit se na kafe, jen tak, sama... Nesmysl! Nemáte ještě uvařenou večeři a to prádlo se samo nevyžehlí... Myšlenka odletí, jako přiletěla. Jen vaše křídla se tím zase o kousek ustřihla a den za dnem létáte méně a méně.
Sedíte večer u televize a koutkem oka se zadíváte na manžela, který soustředěně něco ťuká do notebooku na klíně. Proletí vám hlavou nápad dát razantně notebook na bok a sednout si místo něj, dát průchod vášni a radosti... Nesmysl!
Určitě by se zlobil, dělá něco důležitého. Za deset sekund je dotěrná myšlenka pryč, Ordinace v Růžové zahradě pokračuje a manželská vášeň dostala další kámen na svůj pomník.
Je těžké udělat věci HNED TEĎ
Protože to znamená jít hned teď do rizika, že to nevyjde, že řekneme něco blbě, že okolnosti nebudou dokonalé nebo konstelace ideální. Že se ztrapníme, dostaneme se do situace, ve které se neumíme orientovat a něco pokazíme.
S každým nápadem se nám rozjíždí hluboko ukryté vzorce, které říkají: Neriskuj, nebo umřeš!
Neříkej, že miluješ. Neříkej, že jsi naštvaná. Nebuď spontánní. Nezlob. Nešlapej do té kaluže. Nevybočuj ze zajetých kolejí.
Neriskuj, nebo umřeš!
A tak všechny naše spontánní nápady, myšlenky i emoce odkládáme a odkládáme a mezitím nám život plyne mezi prsty jako písek v přesýpacích hodinách, odkapává jedno TEĎ za druhým a my čekáme na to ideální zrnko písku, které se nikdy neobjeví.
Jsme hodné holky a hodní kluci, ale málokdy uděláme toto:
Život je teď
- Tady a teď musíš jít do rizika a dělat věci, které chceš dělat.
- Riskovat, že to nevyjde. Riskovat, že to vyjde.
- Tady a teď musíš říkat slova, která máš na jazyku, přestože máš strach, že budeš považován za blázna.
- Tady a teď musíš říkat lidem okolo, co cítíš, i když se bojíš, jak zareagují.
- Jít do toho, i když ti nikdo nezaručí, jestli to bude stát za to.
Tady a teď říkej ANO svým nápadům. Protože zrnka písku padají neúprosně sekundu za sekundou a jednoho dne dopadne to poslední a nebude další „až někdy“, na které by šlo odsunout tvé nápady, slova a pocity. Game over. Zůstane jen lítost.
ŽIJ. RISKUJ. Dělej věci hned, když tě napadnou. 🙂
Snadno se to říká a těžko dělá, že?
Já vím. Sama se s tím potýkám několikrát denně, a vždy když odložím nějaký nápad, tak se znovu a znovu zastavím a řeknu si: „A proč, sakra, ne?“ A jdu a udělám to.
Proč, sakra, ne? Protože jsem hodná holka? Protože nenachystaná večeře nebo nedopsaný článek jsou důležitější než já a moje pocity? Protože „tohle“ se nedělá? Protože si nevěřím? Protože NEJSEM dost dobrá a nemám na to? Protože moje pocity jsou příliš husté na to, abych o nich tady a teď mluvila?
Proč, sakra, ne? Co se stane, když to udělám?
Někdy to prostě jen tak udělám a Země se točí dál. Jindy mé zrealizované nápady nebo slova způsobí větší či menší zemětřesení. Někdy je to super. Jindy mám chuť mlátit hlavou o zeď a říkat si, že jsem dostala hezkou lekci.
Není to vždycky procházka růžovým sadem. Ale víte co? Cítím díky tomu, že žiju. A to se počítá. 🙂
A tak pokud máte někdy pocit, že vám život protéká mezi prsty a už ani nevíte, jestli vlastně žijete, začněte věnovat pozornost tomu, jak se cítíte a co chcete.
A až přijdou dotěrné myšlenky, které vám budou našeptávat, ať uděláte něco nečekaného, spontánního, jiného, zakřičte z plných plic:
A proč, sakra, ne!?
A užijte si tu jízdu. 😉
Cestování s dětmi a zkušenosti mámy dvouletého cestovatele
Před pár dny oslavil dva roky a za tu dobu, co je…
Článek, nebo video? Jaký obsah tvořit?
V uzavřené facebookové skupině Podnikání z pláže, ve které se aktuálně sdružuje…
Necítíte se jistí ve svém plážově-podnikatelském tématu? Pište pro sebe
Tak jo... Je to tady. Koukáte na monitor svého počítače a před…
Ďakujem Stanka za e mail. Povinne by si ho mal prečítať každý, kto stagnuje, každý kto nechápe, že žiť mame TU a TERAZ… napriek tomu, že viem ako to funguje, aj mne sa ešte niekedy stáva, že na niektoré situácie si poviem – potom, neskôr… a potom toho ľutujem…
Milá Stáňo,
Je to tak trefné jako od Tebe vždy…kdysi jsem to tak měla, že jsem šla spontánně do věcí a děly se pak kolem mne neuvěřitelné věci. Pak se v jedné mé životní etapě objevil čas, kdy to ustoupilo tomu „co se musí, ale letos se zase vracím na tuto kolej a je mi vždycky neuvěřitelně fajn, když se mi to povede.
Díky za báječný článek!
Je to tak Stanka. Pokiaľ sú deti doma je to zložitejšie, ale ak im umožňujeme byť súčasťou našej spontánnosti, radosti aj trapasov ,dávame im viac ako sa môže zdať. A keď už vyletia z hniezda, môžme sa vrátiť ku všetkým našim snom a „hrám“, ktoré sme ešte nevyskúšali. Vtedy sa začína naša skutočná mladosť. A k tým denným nápadom používam hlasový nahrávač v mobile. Lebo nápad ako priletel, vzápätí odletí.
Dakujem!
jojo, taky se mě to dost týká, díky Stáni
Krásný text, mluví mi z duše..zrovna jsem po 25 letech v jedné firmě přišla o práci účetní a denně se snažím nepodlehnout panice a přijít na to, co nového bych mohla začít dělat v 54 letech..- něco, co nebude jen o penězích a stresu, ale co mi přinese hlavně pracovní pohodu a naplnění.. vše co by mne bavilo, se momentálně jeví jako nereálné, ale možná nastal čas přece jen nabrat sílu a alespoň to zkusit..
Je mi 58, v letošním roce jsem už nedostala smlouvu – mimochodem byla jsem účetní. A tak jsem se pustila do masírování. Je mi dobře, cítím se svobodnější a naplněná. A to mám dnes krizovku
Dobry den, Stanka,
ako keby ste mi Vasim clankom priamo z duše hovorili. Trafili ste klinec po hlavičke. Je to presne tak, ako pisete. Stale do nasich snov vstupia problemy, ktore treba hned riesit…a nase sny iba ustupuju a ustupuju do pozadia…Kazde rano robim reviziu toho, „čo musim dnes urobit“ a „čo by som mohla dnes urobit“. Žial, to prve takmer vždy vyhrava….A sny dalej čakaju v rade. Snad niekedy sa aj dockaju svojho naplnenia… alebo sa stratia v nenavratne….
To video je tak božácký! Přežily to Bobuxky? 🙂
Milá Stáňo, je to tak. Já jsem jela na autopilota v práci, v životě, aniž bych si to uvědomovala. Byla jsem ta hodná holka. Když se mi narodily děti byl to pro mě velký převrat. A začala jsem hledat cestu k sobě. Pro rozhodování jsem začala používat POCITY. To bylo pro mě WOW. A cítila jsem, že musím něco v životě změnit, že chci dětem ukázat, že život je skvělý a že si ho tvoří samy. Stáni obdivuji tvoji odvahu a držím ti palce a mým snem je být stejně odvážná. Moc děkuji
Děkuji za krásný článek je to přesně tak. Když se člověk pořád ohlíží co na to řeknou druzí je to ke škodě. Mně pomáhá když se do něčeho chci pustit řeknu si: Co můžu získat tím když udělám to a to a co ztratit? Většinou zjistím že mohu víc získat než ztratit a jdu do toho.