Jak jsem dostala velkou lekci o pokoře, prohře a vítězství

Před pár dny jsem dostala velkou lekci. Lekci, která byla tak silná, že ji s Vámi musím sdílet. Myslím si totiž, že v sobě nese poselství, které je důležité pro všechny. Než začnu, řeknu Vám na úvod pár slov, které jste o mě možná ještě neslyšeli. Znáte mě jako „podnikatelku z pláže“, autorku Jak napsat eBook, affiliate manažerku různých kampaní. Za tím vším je kromě těch skvělých věcí jako je svoboda, radost a naplnění i druhá strana – velké odhodlání, mnohdy velké zaměření na cíl a výsledek, perfekcionismus. Obojí je fajn, dokud je rovnováha… a pokud není?

Po skončení kampaně EmailAcademy Premium jsem byla jako součást launch party Davida Kirše pozvána jako projektová a affiliate manažerka do projektu Neurorestart, abychom s našim týmem tuto kampaň vedli.

Po pár dnech ale přišla zpráva, při které mi přeběhl mráz po zádech a následující dva týdny se mi kroutil žaludek pokaždé, když jsem na to pomyslela. Jirka Vokáč Čmolík totiž dělá firewalking a abychom se jako dva týmy stmelili, pozval nás všechny na transformační odpoledne, jehož závěrem byla právě chůze po žhavém uhlí.

Moje první reakce?

Ta myšlenka mě celkem vyděsila a abych si nějak obhájila svůj strach, začala jsem si říkat, že to nepotřebuju, protože já už přeci vím, že můžu dosáhnout čehokoli a nepotřebuju si to dokazovat nějakým běháním po rozpáleném uhlí. To je už trochu moc… ne? K čemu mi to bude?

Po pár dnech jsem zabrousila na stránky, kde se o chystané akci psalo a zjistila jsem, že mě k tomu nikdo nutit nebude, že jde spíše o celý ten proces, který tomu předchází a jestli nakonec přejdu nebo nepřejdu přes uhlí, to se rozhodnu sama na základě svého vnitřního hlasu. To znělo dobře, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím, ale po uhlí rozhodně tedy chodit nebudu. Třeba mi to něco dá…

A tak jsem se se sevřeným žaludkem vydala na Firewalking

První část dne byla spíše teoretická a tak nějak odváděla mou pozornost od toho uhlí na konci. Pak přišla chvíle, kdy Jirka postavil venku na louce tři stanoviště – chození po střepech, ohýbání železných tyčí o krční jamku a přerážení 1,5cm tlusté dřevěné desky rukou. Takový warm-up před uhlím 😀 Nějak zásadně mě to nelákalo, ale říkala jsem si, že něco zkusím. To lámání desky rukou mi přišlo celkem v pohodě a tady Vám musím popsat trochu detailněji svoje pocity, protože ty vedly právě k tomu uvědomění si pokory a k prohře.

Pokora a prohra

Pár lidí desku přede mnou zlomilo, dokonce i holky mé velikosti a na první pokus a tak jsem si říkala, že když to zvládnou ony, tak já taky (ego 😀 ). Pak mi v hlavě taky pořád hrálo to, že přece dokážu všechno, a tak jsem si vzala svou desku, položila ji na určené místo, rozmáchla se…. a AAAUUUÚ. Ruka se mi zastavila přímo na desce a ta zůstala zcela neporušená, kdežto má ruka byla před rozpadnutím. „OK..“, říkala jsem si, „někteří to taky dali až na druhý pokus, to dám“. Druhý nápřah a opět bolest, deska v celku a já slzy v očích.

A v tu chvíli mi začalo docházet několik věcí. Po vykonání „úkolu“ jsme totiž měli slavit, radovat se a křičet „I am the king!“, což dělali všichni kolem, jenže já jsem to nedokázala, a tak nebylo co slavit. Bylo mi na nic. Jakto, že já jsem to nedala?

Postupně mi ale došlo, že „I am the king anyway“. Moji hodnotu nesníží jedna prohra. Nemusím vždy podat super výkon a nemusím být vždy nejlepší a přesto mám stále stejnou hodnotu. Najednou mi došlo, že toto je to poselství, pro které jsem si tady přišla. Perfekcionista, který je v rámci výsledku schopen se uhnat, najednou zjistil, že má stejnou hodnotu i bez dosažení cíle. WOW. Měla jsem z toho celkem slzy v očích.

Taky mi došlo, s jakou nepokorou jsem do toho šla – bez respektu k desce, bez respektu k mojí ruce, bez respektu k situaci. Všichni to dali, tak já taky, ne? Jsou často v našich životech situace, kdy si myslíme, že můžeme všechno, ale ztratíme respekt před životem samým. Uvědomila jsem si, že mé největší úspěchy přišly jen tehdy, kdy jsem ten respekt měla, kdy jsem si uvědomovala celou situaci plně a šla do toho na plno, ale s vnitřní pokorou. Vždy, když jsem do toho šla jen s pocitem „to dám“, se stalo tohle a dovedlo mě to až k téměř zlomené ruce a pocitu totálního selhání…

Odpoledne pokračovalo, oheň hořel, v něm hořely věci (myšlenky dané na papír), které nám už nesloužily a blížila se chvíle chození po uhlí. Pořád mi znělo v hlavě, že to nedám a že do toho nejdu. Pod rouškou předchozího neúspěchu jsem si najednou nevěřila a říkala jsem si, že to dají všichni ostatní, ale já ne. Začal se ozývat takový ten šotek v hlavě s milionem výmluv a strachů.

Vítězství

Ale najednou jsem kromě toho důvěrně známého věčného rejpala ozval ještě jeden důvěrný známý, kterého jsem si ale nikdy předtím neuvědomila tak silně. Ozval se můj vnitřní vítěz a ten mi řekl další důležitou zprávu. To, že jednou prohraju, je jen proces a NIJAK to neovlivňuje mé budoucí výhry. Pokud chci cítit svoji sílu, tak tohle je možnost ji projevit. Šotek v hlavě ještě chvíli otravoval a říkal, že bych se měla podívat, co dělají ostatní.

Ale vnitřní vítěz říkal, že jsem tady sama za sebe. Vždycky budu jen sama za sebe. A to, co dělají ostatní, je úplně jedno. Je potřeba mít pokoru k situaci a je třeba důvěřovat tomu, co cítím jako správné, bez ohledu na to, co říká můj emoční mozek.

A tak jsem šla…

a přešla 🙂

A tak mi přišlo do dalšího života velké uvědomění a nové přátelství. Přátelství s mým vnitřním vítězem 🙂