Zima na Bali, aneb proč nejezdím na dovolenou

Je to už osm let, co mě poprvé v lednu napadlo, chci na zimu odjet do tepla. Byli jsme tenkrát v lednu na dva týdny na Kanárských ostrovech a mě už po pár dnech začlo stresovat to, že jsme tu JEN na dva týdny. Proč tady nemůžeme být celou zimu? Říkala jsem si, že přece nemůže být tak složité se sebrat a odjet na pár měsíců třeba právě na Kanáry.

Dcerka Viktorka měla v té době půl roku a já jsem si poprvé v životě začala uvědomovat, že svoje děti nechci vychovávat ve smogu a plískanicích a být celou zimu zavřená doma.

Sen o zimě v teple se zdál ale naprosto nedostižný a nezrealizovatelný a všechna ALE, která si (nejen) můj zdravý rozum dovedl vymyslet, jej zahnala do kouta. Přesto tam ale trpělivě vyčkával, až přijde jeho čas. Až budu připravená na to věřit, že i nezrealizovatelné sny se dají realizovat 🙂

Přesně o osm let později ležím na terase domu na Bali a koukám na to, jak okolní rýžová pole právě svlažuje silný tropický liják. Za hodinku bude po všem a nad hlavami nám začne pražit rovníkové slunce.

A dnešní článek není o cestě, která mě dovedla až tady. O tom ostatně píšu v mé knize Podnikání z pláže a i v mnoha článcích na tomto blogu. Dnešní článek je o tom, jaké to tedy je, trávit lednové dny na Bali… a taky o tom, proč už několik let nejezdím na dovolenou, přestože si to zdánlivě protiřečí, když jsem za poslední roky procestovala půlku světa.

Proč trávíme zimu právě na Bali?

Bali je jeden ze 17 508 ostrovů Indonézie a když jsem přemýšlela, kde se poprvé zrodil nápad jet na Bali, dovedlo mě to k mé kamarádce Daně-Sofii Šlancarové, která tady strávila měsíc v létě 2013 a napsala o tom svůj eBook Balijský deník Cyklické ženy. Popis místní kultury a energie ostrova mě nadchnul a balijské semínko bylo zaseto.

Podpořil ho pak náš kamarád Míla Brzák, který už dva roky na Bali žije a pronajímá tady domy, stejně jako spousta dalších Čechů, kteří tady jsou buď trvale nebo alespoň na zimu či její část. Když je totiž člověk v tropickém ráji sám, tak to po pár týdnech začne být docela nuda. Člověk je tvor společenský 🙂 A tak jsme si říkali, že na Bali bude určitě zábava.

Není nad to se každý večer sejít na pláži s přáteli, zhodnotit zážitky uplynulého dne, nebo se přes den jen tak zastavit u kamarádů ve vile a nechat děti řádit společně v bazénu. Po vystřídání několika destinací jen ve čtyřech (my a děti) jsme si řekli, že bychom to chtěli jinak, a tak Bali byla ta nejlepší volba. A nespletli jsme se 🙂

A takhle vypadá náš každodenní život v zimě na Bali…

Proč nejezdím na dovolenou

Ať se vydáme kamkoli, často slýchám přání typu: „Hezkou dovolenou!“ nebo „Hlavně si to užijte!“. Z počátku to ve mě vyvolávalo rozporuplné pocity, říkala jsem si, že přece nejedu na žádnou dovolenou, což přeci dává smysl, když budu někde třeba tři měsíce, tak proč mi to ti lidé přejou? Ale pak mi došlo, že když člověk celý život jezdí jenom na dovolenou, tak si moc nedovede představit, co obnáší to, že někam odjedete třeba na celou zimu.

Ono je totiž něco jiného odjet na dva týdny na dovolenou a něco jiného přemístit se na měsíc a více do jiného koutu světa. Já osobně už několik let na dovolenou nejezdím. Preferuju žít takový život, ze kterého si dovolenou nemusím brát 🙂 Když chci na nějakém místě žít, tak tam žít, když ho chci procestovat, tak ho procestovat, ale ne ve smyslu dovolené.

Dovolená má totiž svá specifika. Mám pocit, že tím hlavním je, že člověk „se dovolí“ z práce – tj. přestane pracovat, vezme si volno. Pro spoustu lidí je bohužel práce nutné zlo a žijí tak, že celý rok pracují, vyměňují svůj čas za peníze a těší se, až z té práce konečně vypadnou a našetří si ze svého platu na dva týdny svobody a zážitků.

Mě osobně naplňuje mnohem více fakt, že můžu žít celý rok život podle svých představ a můžu si dopřávat svobodu i zážitky celoročně díky mému podnikání z pláže.

Zima na Bali (nebo kdekoli jinde)

A tak zimu na Bali neberu jako dovolenou a nemám pocit, že bych si to tady měla užívat nějak více, než si celkově užívám svého života. To je totiž taková past. Pokud si člověk neužívá svůj život, na dva týdny v roce se to nezmění. A co teprve, pokud se někam přesunete na měsíc nebo dva a najednou máte pocit, že byste si měli začít užívat a žít jinak, než dosud.

Týden nebo dva to jde, člověk poznává všechno nové a život je jiný a vzrušující. Ale pak má život tendenci vracet se do zajetých kolejí. Dlouhodobé vzrušení a neustálý přísun nových zážitků jsou totiž po čase vyčerpávající. Zážitky začnou splývat a člověk zatouží po troše klidu, nebo se začne těšit domů. Klasik by řekl, že všude dobře, doma nejlépe. Ano. Doma to totož známe a člověk po vlnách vzrušení potřebuje zase běžný rytmus života.

Když jste někde ale na dlouhou dobu, život postupně začne dostávat určitý nový rytmus a každý den má své nové rituály a obvyklé záchytné body. Začnete být každodenním klientem v místním obchůdku a v kavárně, kam se chodíte zašít, abyste měli klid na práci, vás už znají a zdaleka vítají. Na místa, která se vám líbí, se můžete opakovaně vracet a nabažit se jich plnými doušky. Můžete se každý den projít hezkým parkem, nebo si dát večer co večer polívku na pláži a koukat na západ slunce do oceánu…

Užijete si dané místo naplno, do hloubky, se všemi jeho krásami i nedokonalostmi.

Stresíky plážového podnikatele

Jak jsem psala na začátku, na dvoutýdenní dovolené mě před lety začalo stresovat, že se budu muset vrátit do života, který mě nebaví a který se mi nelíbí. A tak mám dnes nastavený život tak, aby míra mého štěstí a mé svobody nebyla závislá na tom, jestli jsem doma nebo někde na cestách. Člověk na nich totiž stejně štěstí a klid nenajde. Štěstí si člověk vozí všude s sebou.

Jednotlivé destinace s sebou samozřejmě přinášejí nové výzvy, zkoušky a celkově člověka posunují. Život v tropickém ráji není život v ráji v tom smyslu, který by si člověk představoval, tedy prost všech problémů, stresů a konfliktů, ať už vnitřních, nebo mezilidských. Člověk je pořád vystavován nějakým situacím, které ho učí novým věcem a neutečete před tím ani na druhý konec světa.

Základem je nebojovat s daným místem a nesnažit se to místo přesvědčit, že teď bude vše tak, jak chcete vy. Naopak se člověk musí poddat rytmu dané země. A tak rozhodně není dobrý nápad jet do inspirativního New Yorku odpočívat, nebo do uzemněné Asie tvořit. V obou případech má člověk pocit, jako kdyby šel proti proudu.

Totéž platí o očekáváních v dalších oblastech života – jídlo, hygiena, doprava, hmyz. Danou zemi nezměníte, to vy se musíte přizpůsobit.  A když s tím člověk bojuje a má jiná očekávání, většinou se to setká jen s rozčarováním a s tím, že mu život neustále hází klacky pod nohy.

A tak mě jiné země učí především nemít očekávání a věřit v to, že vše se děje správně. Ve správný čas na správném místě. Tady a teď.