Jak chutná opravdová Dominikánská republika aneb dobrodružství nečeká :)

Užívat si pár dní jen bílého písku, modrého nebe a stínu palem má své kouzlo, ale pokud vám v žilách koluje dobrodružná krev, začnete mít po pár dnech pocit, že vám něco chybí.

Neplánovaně jsme se s mým mužem Jirkou ocitli na ostrově, který omývá z jedné strany Atlantický oceán a z druhé Karibské moře, a první tři dny jsme se kochali kýčovitými pohledy na pláž, moře a palmy.

Tohle ale není reálná Dominikánská republika…

… věděli jsme oba dva. Toto je hotel s krásnou pláží, ale s tím, co je za jeho branami, nemá nic moc společného.

Dobrodružný cestovatelský duch se začínal nenápadně ozývat…

Jaké je asi opravdické dominikánské jídlo? Jak vypadá takové typické místní město? V jakých obchodech tady nakupují? Jaká je tady příroda a divoké ne-hotelové pláže? Jak žijí Dominikánci? Jaký je tady reálný život?

Lákalo nás to, ale moc možností jsme nejdříve neviděli. Buď se vydat na masový fakultativní výlet organizovaný hotelem, což by znamenalo vidět jen turistické pasti a Potěmkinovy vesnice, anebo vyjet na vlastní pěst.

Kdyby tady tak byl nějaký Čech nebo Slovák, který tady žije a dobře to tu zná…

Už jsme měli štěstí na takovou průvodkyni před pár lety na Mauriciu, a tak jsme věděli, že to by bylo nejlepší. Jenže v téhle oblasti nikoho neznáme… Pár minut to vypadalo, že tím naše snění o reálném Dominikáně skončí. To bychom ale nebyli my… 🙂

Neradi končíme naše plány na „kdyby“…

A tak o den později už sedíme v pronajatém autě se Slovákem Daliborem, který v Dominikáně už šest let žije, pracuje jako šéfkuchař a ostrov má procestovaný křížem krážem. Vyrážíme na cestu.

Rozhodli jsme se pro své přání něco udělat. A překvapivě stačilo vyhledat skupinu na Facebooku pro Čechy a Slováky v Dominikánské republice, napsat správci a ten nás propojil s Daliborem, který měl právě volné dny.

Sociální sítě jsou úžasná věc. 🙂

Přiznám se, že než jsme vyrazili, chvíli jsem se bála

Nejrůznějších věcí – jak dvoudenní cestování autem zvládne Jurášek, jaké to bude, jestli to bude stát za to, jestli je to bezpečné, jestli nás nepoštípou komáři přenášející některou z pestré škály tropických nemocí, jaká je asi hygiena za branami hotelu… Na malou chvilku se snažil dostat ke slovu kamarád Strach.

Ale jak se říká – no risk, no fun. 🙂

Navíc důvěřujeme našemu průvodci, čemuž nahrává i fakt, že sám má stejně starého syna, se kterým na všech místech, kam se chystáme, už taky byl.

První den vyjíždíme celkem pozdě a první zastávka je v Cuevas Maravillosas, v jeskyních s nástěnnými malbami původních indiánů Taino. Seznamujeme se tady lehce i s předkolumbovskou historií ostrova a procházíme se obrovskou jeskyní, která končí u výběhu leguánů.

Cesta pokračuje, projíždíme hlavním městem Santo Domingo a vidíme jak jeho chudé části, do kterých se prý bojí vkročit i policie, tak bohaté moderní centrum.

Míříme na sever ostrova do hor. Jurášek střídavě spí a střídavě se nudí a dává zabrat mé mateřské kreativitě. Vymyslet dostatek zábavných aktivit odehrávajících se na zadním sedadle neustále se třesoucího auta je docela vyčerpávající, přesto stíhám sledovat i dění za okny.

Cesta je cíl

V tomto případě rozhodně. Stačí se jen dívat z okna a vidíme reálnou Dominikánskou republiku ve všech krásách.

V mých představách tady byly jen nekonečné pláže, ale teď vidím i města a jejich divoký provoz, vesnice plné barevných domků s plechovými střechami, louky, rýžová pole, palmové lesy, vlhké a zelené hory.
Jedna ze zajímavostí, které opakovaně vidíme, je, že když místní něco prodávají, koncentruje se daná věc na jedno místo, a tak projíždíme například městem, kde se prodávají jen auta a je tady jeden prodejní dvůr vedle druhého.

Nebo se podél cesty prodávají tradiční placky, a projíždíme okolo několik kilometrů dlouhého pásu stánků, kde koupíte jen a jen tyhle placky. Se slovem konkurence se místní asi příliš netrápí. :))

Před západem slunce přijíždíme k vodopádu Salto Jimenea

Už je zavřeno, ale místní hlídač nás pouští dále. Je to krása. Místo vodopádů se stovkami turistů, které bychom zažili na masovém výletě, jsme tady uprostřed dominikánských hor úplně sami.

Je čas na večeři. Konečně! 😀

Typické místní jídlo jsou grilovaná žebra, plátanos (banány) a yuca. Náš průvodce šéfkuchař nás bere do nejvyhlášenější restaurace v okolí v Jarabaca. O víkendech tady prý stojí dlouhé řady aut a lidi čekají, aby si mohli pochutnat. My máme štěstí a jdeme rovnou jíst.

Typické dominikánské jídlo – splněno. 🙂

Spát prý budeme u Daliborova známého, kterému před časem pomáhal se zařizováním kuchyně… Jen tak mezi řečí se zmiňuje, že ten člověk kdysi měl flotilu devíti lodí lovících ryby mezi Kolumbií a USA a pak byl v USA deset let ve vězení… Moje fantazie spojující slova Kolumbie-loď-vězení se celkem rozbíhá.

Ocitáme se v domě jako vystřiženém z mafiánských filmů a máme tu čest okusit, co to znamená pověstné latinskoamerické „mi casa es tu casa“.

V mysli se mi odehrávají různé scénáře a přiznávám, že se zároveň trochu bojím a zároveň mě místní přátelská atmosféra a barevná, veselá a zároveň lehce okázalá architektura fascinuje.

Dalibor se navíc chápe svého řemesla, a tak ochutnáváme to nejlepší hovězí v životě. S místním rumem Brugal a veselou hudbou dlouho do noci máme zážitek autentického dominikánského veselí.

Já tedy bez rumu. 😀 Ale i tak mi to stačí.

Ráno si dáváme snídani v jednom z jakýchsi místních motorestů, který je spojen s výrobnou sýra. Celkem nás překvapuje, že místní snídají špagety. My zůstáváme u osvědčených vajíček a ochutnáváme pár dobrot, vč. domácího sýra a banánové kaše.

Pak projíždíme dále směrem na sever. Od místní rodinky si v dřevěném stánku s plechovou střechou u cesty kupujeme kokosy a ovoce.

Na hliněné podlaze se válí pár hraček, zvědavě na nás kouká čtyřměsíční chlapeček v plínkách s Mickey Mousem a dvouletá holčička, která v jeden moment usoudí, že brácha už dostal pozornosti dost, a zakryje mu hlavu dekou. Děti jsou všude stejné. :))

Naší další zastávkou je laguna Dudu

Následujeme Dalibora, a tak i když nám moc nedává smysl pokyn – převlékneme se do plavek a půjdeme k jeskyni, tak mu důvěřujeme. 🙂

To, co nás čeká, by mě ani nenapadlo. Koupání přímo v jeskyni v průzračně modré vodě za asistence ryb a netopýrů je zážitek, který ve mně bude doznívat ještě dlouho.

Ke skoku do hluboké vody se chvíli odhodlávám, ale když nakonec skočím a plavu mezi kameny a kmeny, připadám si trochu jako z filmu typu Tarzan.

Chtěli jsme v Dominikánské republice zkusit i nějakou zipline, kterých je tu mnoho, a tak je i toto naše přání splněno. I když na mě je to adrenalin až příliš velký, Jirka si po lehkém otálení dává sjezd nad druhým jeskynním jezírkem, který končí puštěním se lana a dlouhým skokem z cca deseti metrů do vody.

Tenhle úžasný zážitek uzavíráme relaxem na nádherné malé pláži Playa Diamante, která je jako vystřižená z obrázků cestovatelského časopisu.

Je už odpoledne, a tak se posilněni fritovanými banánovými plackami, které chutí připomínají něco mezi hranolkou a banánem, vydáváme směrem zpět do Punta Cana, odkud jsme včera vyjeli. Za ty dva dny máme už tolik zážitků, že máme pocit, jako kdybychom na cestě byli už několik dní.

Po hodině a půl jízdy nás čeká poslední zastávka v národním parku u vodopádu Socoa. Opět přijíždíme po uzavření areálu, ale místní paní nás pouští dovnitř.

Mažeme se proti komárům, i když repelent je spíš taková mentální berlička pro nás, zatímco komáři si z něj nic nedělají a vesele píchají dál, a jdeme se s Jirkou svižným krokem projít k vodopádu.

Po návratu nám Dalibor říká, že mu paní udělala skvělé typické místní kafe ve své kuchyni připomínající kůlnu, kolem které běhají slepice, kočky, psi, a dokonce se opodál pase stádo selat.

Kavárna vypadá opravdu lákavě, posuďte sami… 🙂

Sladké vonící kávě neodoláme, zvlášť v takto autentickém místním podání s vůní ohně a s výhledem na palmový les. Krásná tečka za naším výletem.

Co říct závěrem?

V životě máme vždycky na výběr, jestli zůstaneme v pohodlí své krabice, kde je sice nuda, ale taky komfort a bezpečí, anebo se vydáme vstříc dobrodružství.

V krabici je jeden den jako druhý a postupně tyto dny splývají do jednotvárné masy rychle ubíhajícího času, kdy zpětně ani nevíme, jaké naše dny byly.

V tom druhém případě hrozí, že na to do konce života nezapomeneme. 🙂

Vydat se za brány naší komfortní zóny znamená zakusit lehké nepohodlí, ale zároveň být tady a teď a vědět, že žijeme.

No risk, no fun. 🙂