Dnešní akce se točí okolo tématu seberealizace, ale myslím si, že by se úplně stejně mohla točit okolo tématu štěstí a byly byste tady také, stejně jako by tady byli i dnešní spíkři.

Možná i to je ten důvod, proč jste dnes tady. V životě usilujeme právě o to, abychom byli šťastní a hledáme cesty, jak toho dosáhnout. A souvisí s tím nějak seberealizace? Je nějaký vztah mezi seberealizací, štěstím a úspěchem? Pojďme se na to společně podívat.

Před nedávnem mi volala z Belgie moje sestra Míša a došly jsme k ožehavé otázce. Řešily jsme, jestli je její práce dost dobrá, jestli by už neměla začít dělat něco pořádného. Moje sestra je servírka, původně to byla brigáda při vysoké škole, ale školu už pět let nestuduje a servírkou je stále...

Už je ve věku, kdy začíná mít pocit, že by už měla dělat něco pořádného... co třeba zúročit jazyky a nechat se zaměstnat v nějaké firmě a překládat? Nebo jít dělat někam asistentku do korporátu? Nebo nějak začít podnikat, jako polovina naší rodiny? To, co dělá, je přece jen takové provizorní, není to dost dobrá práce...

Když mi o tom nedávno vyprávěla, cítila jsem, jak její energie klesá, jak ví, že toto by asi tak měla, protože tak by se to líbilo babičce nebo možná i její deset let staré představě o tom, co bude jednou dělat a jak bude žít.

Jenže zároveň cítí, jak potřebuje být mezi lidmi, být celý den v pohybu, mluvit, smát se, obsluhovat. Je úžasná servírka. Nejlepší. Baví ji to. Cítí, jakou má flow v tom, že je servírka. Je tak šťastná. Její práce ji baví. Kdyby šla do nějaké společnosti překládat, pravděpodobně by vydělávala dvakrát tolik, než teď, měla by pevnou pracovní dobu, volné víkendy... Ale zároveň by byla sešněrovaná ve stylu života, který ji nebaví. Chřadla by, ztratila by svou radost ze života.

Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla jsem jí: Pokud jsi šťastná jako servírka, není důvod to měnit jen proto, že společností uznávaná představa o úspěšném a šťastném životě je jiná. Když děláš něco, co tě baví a děláš to s vášní, pak je to TO pravé, co máš dělat, bez ohledu na to, jestli to splňuje společenské podmínky na „dost dobrá.“.

Pravdou je, že jsem tento názor neměla vždycky. Ještě pár let zpátky jsem si myslela totéž, co babička a možná i totéž co sama moje sestra – být servírkou není dost dobrá práce. Že to je určitá forma selhání.

Všichni jsme ale zapomněli na to podstatné. Nejde o to, co je nebo není v očích společnosti dost dobré, ale o to, jestli se v životě cítíme šťastní.

I jako servírka můžu cítit naplnění, seberealizaci, radost. A toto všechno můžu s vášní přenášet na klienty, které obsluhuji, předávat jim tu radost, rozjasňovat jejich den. Protože pokud to tak mám, tak pak je toto moje poslání. Moje místo na této zemi.

Manželka mého táty už čtrnáct let nepracuje, je doma a stará se o mého tátu, jejich dvě děti, dům a sama o sebe. Je to krásná žena lehce přes čtyřicet, na které je vidět, jak je spokojená. Moje malá sestra dokonce nedávno prý prohlásila, že je tak spokojená, že až přemýšlí, jestli je to v pořádku. Děti jsou hezkým odrazem rodičů.

Ale ani tady to nebylo vždycky tak idylické. Manželka mého táty si prošla obdobím, kdy ji všechny kamarádky pomlouvaly za to, že nic nedělá. Dokonce i já jsem jí to před lety měla za zlé. Ona zase nemohla pochopit, proč nemůžu být prostě doma s dětmi a pečovat o ně, proč musím pořád něco tvořit, vymýšlet a podnikat. Naštěstí nám to oběma došlo.

Martina, tak se žena mého táty jmenuje, mi jednou řekla, že ji to opravdu naplňuje a cítí se šťastná, když může o mého tátu a své děti pečovat. To je její seberealizace. To je její poslání. A i když to může na první pohled znít male a sobecky, není to tak.

Díky tomu, že ona úžasně pečuje o mého tátu, tak on může rozvíjet své podnikání a skrze své kurzy pomáhat a radit tisícům dalších lidí.

Martinina seberealizace coby ženy v domácnosti tedy není jen pro její dobrý pocit, ale jak by řekli buddhisté – pro dobro všech cítících bytostí.

A když už jsem u té naší rodiny, tak jsem tady já. Vášnivý tvůrce a podnikatelka, která dnem i nocí přemýšlí nad svým podnikáním. Miluju to. Baví mě to. Naplňuje mě to.

Nejsem profi máma, přestože mám tři děti. Nedokážu pěkně uklidit dům, ani zavařovat, nedokážu teda dokonce ani vařit. Moje seberealizace je v mém podnikání.

Proč vám tyto tři příběhy vyprávím?

Protože chci ukázat na to, že můžete být zaměstnanec, máma v domácnosti, nebo podnikatelka a nic z toho není lepší nebo horší.

Je jedna myšlenka, která nám velmi znesnadňuje cestu k seberealizaci a šťastnému životu. A ta myšlenka je: Měla bych...

• Měla bych pečovat o děti, domácnost a muže a ještě k tomu chodit do zaměstnání, jako hodná holka.
• Měla bych být úspěšná manažerka.
• Měla bych být úspěšná podnikatelka.

Místo abychom si dovolili plně oddat svému potenciálu, svému daru, se kterým jsme přišly na tento svět, tak se necháváme svázat názory okolí a společnosti a vším tím měla bych.

Neměla bych být servírka, to není dost dobrá práce. Neměla bych být s dětmi doma více než tři roky, protože to je flákání a kámošky mě pomluví. Neměla bych věnovat tolik času svému podnikání, protože zanedbávám svou domácnost.

Měla bych, neměla bych...

Představte si, jak nastupujete ráno do auta, chystáte se na cestu, pustíte si nahlas v rádiu svou oblíbenou píseň, otočíte klíčkem, šlápnete na plyn .... a po pár metrech si říkáte, že je něco špatně. Šlápnete na plyn znovu, ale to auto je pořád takové zdechlé, ne a ne přidat.

Říkáte si, že se asi něco pokazilo, do toho ještě něco začne pípat, adrenalin stoupá a pak vám to dojde... Máte zataženou ruční brzdu! Asi byste takto do cíle dojeli, ale byl by to stres pro vás i vaše auto a cesta by trvala mnohem, mnohem déle...

Jen si to představte, jak jedete z Prahy na Ženy ženám živě po D1 se zataženou ruční brzdou. Hrozná otrava. Já bych se na tu cestu možná už po pár metrech vykašlala s tím, že tohle fakt nemá cenu.

Mnoho z nás projíždí životem se zataženou ruční brzdou

Měla bych, neměla bych – to je to, co nás brzdí. Děláme činnosti, o kterých někde uvnitř víme, že opravdu umíme. Dokonce nás i baví. Cítíme, že mají velký smysl pro náš život, nebo pro životy lidí okolo nás.

Chvílemi si dovolíme se do té činnosti ponořit, ale pak přijdou například výčitky, že v tomto autě bychom jezdit neměli, zdravější je chodit pěšky.

Nebo obavy, že naše řidičské schopnosti nejsou natolik dobré, abychom mohli takové auto řídit. Nebo strach, co si řeknou rodiče či kamarádky, když nás uvidí jet právě v tomto autě. Strach, že někde po cestě nabouráme. Nebo právě ta zatažená ruční brzda.

A tak místo abychom šláply na plyn a užily si jízdu na plno, otevřely okýnka a pustili nahlas hudbu, tak zatáhneme ruční brzdu a ploužíme se svým životem vpřed.

Tím autem teď myslím právě tu činnost, ve které cítíte, že máte flow

Myslím tím činnost, které byste se tak ráda odevzdala s nadšením a radostí. Činnost, při které cítíte, že jste správně. Alespoň na tu malou chvíli, než zatáhnete svou vnitřní ruční brzdu. Než si to zakážete a přesednete do toho auta, které pro vás vybrali rodiče, nebo ve kterém jezdí zbytek společnosti nebo se celkově na tu cestu vykašlete a zůstanete na místě.

Já mám ale někdy pocit, jako kdyby si s námi vesmír zahrál takovou vtipnou hru, a ženu, která bytostně ví, že by ji naplňovalo obsluhovat lidi v útulné restauraci, hodí do kostýmku do právní kanceláře, nadějné potenciální právničce nahodí do hlavy mindrák, že není dost dobrá, a tak jde raději studovat účetnictví, talentované tanečnici nahodí rodiče, kteří tanec považují za pokleslý druh zábavy a ani náhodou za možný styl života a obživy. A náš úkol v životě pak je tu hru dohrát.

Přejít přes ty překážky, které jsme dostali a dojít ke svému poslání, ať je jakékoli a uvědomit si, že pokud je něco, co děláme s vášní, co cítíme, že je ONO, tak pak je jedno, jestli to splňuje společenské podmínky na „jsem dost dobrá“, plány vašich rodičů nebo dokonce vaše vlastní plány.

Buď se rozhodnete, že budete cítit ve svém životě radost a naplnění a budete dělat to, co vás baví, nebo budete dělat věci proto, že díky nim vyděláte balík, máte jisté zaměstnání, splnili jste sny svého táty, okolí s vámi souhlasí, a tak dále.

Když si dovolíte dělat věci, které vás baví, máte v nich flow, cítíte v nich naplnění, pak je to první krok k tomu, abyste se v životě cítili šťastné. Je to taky první krok k úspěchu. Protože až když jsme šťastní, můžeme být i úspěšní. Ne naopak.

Moje dnešní přednáška má název od štěstí k úspěchu. Já se často setkávám s takovým mýtem:

Když budu dělat to, co mě baví, úspěch mě nemine. 

Když budu dělat to, co mě baví, zaručeně uspěju. 

Není to pravda

Když budete dělat to, co vás baví, bude vás to bavit. Budete cítit i vnitřní uspokojení. Pokud ovšem chcete díky tomu, že budete dělat to, co vás baví, být i úspěšní, to znamená žít právě takový život, o jakém jste vždy snily, měly dostatek času, hojnosti, plnily si svá přání a cítily se naplněné, cítily seberealizaci, pak je potřeba k tomu, že vás to baví, přidat ještě jednu ingredienci.

Není to nějaká tajná přísada, do svého poháru úspěchu ji přimíchávají snad všichni úspěšní lidé světa. Při pohledu z venku je ale tato přísada tak často přehlížená, že by se možná mohla považovat za tajnou.

Tajná ale není, já vám ji prozradím a pokud ji k tomu, co milujete a baví vás po dnešku přidáte, tak já budu nadšená a budu vědět, že mých dvacet minut tady mělo smysl.

Než vám ji prozradím, podívejme se na praktický příklad ze života a nebudeme chodit daleko, ale k člověku, kterého všichni známe.

Alice Kirš má velkou vášeň pro svůj osobní rozvoj a pro nacházení ženy v sobě samé. Možná my všechny, kdo tady dnes jsme, máme taky tuto vášeň. Rády pracujeme samy na sobě, uvědomily jsme si v nějaké fázi života, že jsme ženy a že tak je to správně.

Alice si své poznatky mohla nechat pro sebe, sama se díky tomu rozvíjet, posunovat ve svém životě vpřed a věřím, že díky tomu by se cítila mnohem šťastnější. Ale ona u toho, že to dělá jen pro sebe, neskončila. Svou vášeň sdílí s tisícovkami žen a i díky tomu jsme dnes my všichni dnes tady na téhle super akci.

Takže možná už tušíte, co je ta tajná přísada. Proč nestačí jen dělat to, co vás baví pro to, abyste uspěli. Ta tajná přísada je ...

Pomoc lidem

Když to, co vás baví a milujete, to, v čem máte největší vášeň, zároveň pomáhá jiným lidem prožívat v jakékoli oblasti života kvalitnější, spokojenější, radostnější, šťastnější život, pak se odevzdáváte něčemu, co vás přesahuje.

Můžete lidem pomáhat ušetřit námahu nebo čas, najít snadnější řešení nějakého problému, vyhnout se námaze, vyhnout se bolesti nebo se jí zbavit, můžete jim pomáhat najít klid v duši, cítit se krásnější, milovanější, oblíbenější. Můžete jim přinášet do života radost, posuny, objevy, pomáhat jim získat více času, vydělat více peněz, užít si příjemný čas, cítit se šťastní.

V podnikání existuje jednoduchá rovnice. Čím více lidem pomůžete, tím více vyděláte peněz.

Není jen jedna cesta, jak toto dělat. Na světě jsou miliardy lidí se svými každodenními touhami, potřebami, otázkami, problémy, radostmi i starostmi. Můžete být ta, která jim vykouzlí úsměv na tváři a rozradostní den, když je bude u oběda obsluhovat coby servírka v restauraci. Můžete být ta, která jim dá s vášní a přesvědčením základy do života coby učitelka. Můžete být ta, která vymyslí něco, co zjednoduší tisícům dalších žen život. Můžete být ta, díky které se tisíce dalších žen budou cítit šťastnější.

Věřím, že úspěch, stejně jako štěstí, přichází jako vedlejší produkt tehdy, když se odevzdáme něčemu, co nás přesahuje. 

A tak pokud chcete dělat to, co milujete, co vás naplňuje, co vám přináší do života seberealizaci a zároveň chcete uspět, podívejte se na svou vášeň z jiného úhlu pohledu. Přidejte jí tu tajnou ingredienci. Pomáhejte lidem.

Mějte se krásně, užijte si druhou polovinu dnešního dne a žijte příběh, který chcete vyprávět.